Nad stovkami studentů, které v polovině ledna pochodovaly pražskými ulicemi, se nevznášely jen vtipné i nevkusné transparenty, nýbrž především otázka, zda po dvaceti létech nestojíme na další z osudových křižovatek. Přímí aktéři měli jasno, neboť z jejich úst se nesly vášnivé výzvy k obhajobě akademických svobod s odkazy na legendami opředená léta 1968 a 1989. Mezitím se nepokoje přelily také do jiných univerzitních měst, a to vše pouze proto, že na přelomu roku vyšlo najevo, že ministr školství hodlá předložit vládě věcný návrh zákona o vysokých školách. Čeho jsme to ale svědky? Zákeřného úkladu nebo hysterické obrany dávno zpuchřelých výsad?
Košatá diskuse se obtáčí kolem dvou témat, správních rad a školného. Shoda panuje v jediném. Že stávající poměry nejsou udržitelné a že se české vysoké školství bez nového zákona neobejde. Proč tedy tolik povyku a silných slov? Pomineme-li školné, které je samo o sobě lidským, politickým i odborným hlavolamem, pak zákon vcelku rozumně navrhuje, aby státu náleželo právo jmenovat třetinu členů a aby zbytek správní rady vzešel z návrhů akademické obce zastoupené jednak rektorem, jednak senátem. Že by takto sestavená rada ohrožovala tolik velebené akademické svobody? Sotva.
V emocemi přetížené rozpravě opakovaně zaznělo, že by měl být zákon stažen a nově projednán. Budiž, ovšem můžeme doufat ve výsledek, jenž by zajistil legislativní předpoklady k proměnám českých univerzit v obdivované instituce? Obávám se, že nikoliv. Ne snad, že by chyběla představa, co a jak by se mělo změnit. Počínaje tragickou skutečností, že je české vysoké školství sužováno provinčním klientelismem a zapleveleno doživotními profesory a docenty nevalné pověsti a úrovně, přes zhoubně nastavené hodnocení výzkumu, jež ohrožuje samotnou podstatu a smysl vědecké práce, až po rozpočty vysokých škol, které vycházejí z formálně nastavených měřítek a nikoliv ze skutečné úrovně akreditovaných pracovišť, to vše (a mnoho jiného) volá po rychlé nápravě. Přesto se dobře míněná reforma ocitla po šesti letech ve slepé uličce. Co však přivedlo české akademiky do bytelných okopů? Že by strach z otevřené soutěže o vědecké granty a stálá místa?
Možná, ovšem nešťastný spor vypovídá především o naší současnosti, která přinesla nejen bezpečí a přiměřený blahobyt, nýbrž také rozpad hodnot, s nimiž stojí a padá každé společenství. Těžko se ale divit, když politické strany ovládají veřejný prostor způsobem, jenž si v ničem nezadá s nájezdy nejproslulejších lapků. Jak se s takovou zkušeností shodnout na nezbytných reformách? A lze vůbec věřit dobrým úmyslům ministra školství, který při první příležitosti najmenuje do správní rady vysoké školy nedostudovaného spolustraníka?
V křížové palbě novinových vykřičníků sice moudří a odpovědní akademici vzdorují hloupým a zkorumpovaným politikům (případně se zatuchlý svět privilegovaných akademiků brání zdravé konkurenci a kontrole), nicméně ze zmatené přestřelky se vytratilo, že v obecně sdílené nedůvěře dříve či později utonou i ty nejlépe míněné změny. Že v obecně sdílené nedůvěře je i nevyhovující zákon jistotou, že vysoké školy nestihne osud českých dálnic. A to přesto, že strukturální deficit státního rozpočtu i demografické změny ohlašují konec starých časů. S reformou i bez…
autor je profesor Historického ústavu FF MU a člen Vědecké rady MU
