online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Díky studijním pobytům v zahraničí si vybudoval síť kontaktů

Tomáš Hülle.

Kontakty se hodí vždycky, jenže získávat a udržovat je není jednoduché. Pověst člověka, kterému mu to jde velmi dobře, si už v mladém věku získal absolvent Právnické fakulty MU Tomáš Hülle. Hlavně díky nim rozjel European Centre for Career Education, přes které loni do Česka na vzdělávací programy přivezl 130 studentů z celého světa a v tomto roce jich očekává už 300.

Ve svých 33 letech už toho Hülle stihnul víc než většina jeho vrstevníků. Vystudoval práva a na stejné fakultě i doktorát, ve kterém se zaměřil na téma elektronického online řešení sporů v mezinárodním obchodě.

Díky kombinaci zájmu a náhody získal kontakty v Číně, dva roky byl členem expertní skupiny v organizaci UNCITRAL při OSN a pracoval jako poradce Šanghajské rozhodčí komise. K tomu psal jako specialista na právo pro Hospodářské noviny a Ekonom a současně s tím přednášel na mnoha univerzitách v zahraničí. Dnes se věnuje hlavně svojí vzdělávací organizaci, pořád je ale také zakladatelem a šéfem Česko-čínského podnikatelského fóra.

Pletu se, nebo je vaše dnešní práce hlavně výsledkem mnoha náhod, ne plánů?
Máte pravdu, i když já to beru spíš jako výsledek rozhodnutí na mnoha křižovatkách. Podle mě tyhle příležitosti potkávají každého a je otázka, jak se k nim kdo postaví. Měl jsem štěstí v tom, že pro mě ta rozhodnutí byla dobrá. Nikdy jsem neplánoval, že bych všechny ty jednotlivosti dělal jen omezenou dobu. Snad s výjimkou novinařiny, ale tu jsem chtěl zkusit, protože mi přišlo extrémně zajímavé, že se budu moct bavit s tolika inspirativními lidmi a pak dát textu nějakou tvář. Ale třeba rozhodnutí posunout se od práva trochu jinam bylo poměrně pragmatické.

Mezi českými právníky je tolik talentovaných lidí, že být o míle lepší než ostatní je strašně složité. Navíc člověk jako právník nikdy netvoří svůj vlastní produkt, a tím pádem má omezení v tom, kde může excelovat. Ačkoliv i to jde, jak ukazuje příklad Radima Polčáka, který v Brně vybudoval z ničeho excelentní ústav práva a technologií. Kromě talentu a vůle proto, že si našel extrémně silné téma, kterému se do té doby nikdo nevěnoval. Já jsem ale zjistil, že v právu asi nevytvořím tolik, jako bych mohl jinde, tak jsem šel jinam.

Takže všechno to střídání zaměření bylo hlavně proto, že jste hledal směr, ve kterém byste mohl vyniknout?
Neřekl bych, že by to bylo hledání ve smyslu, jako někdo hledá smysl života. Na křižovatkách jsem se vždycky snažil rozhodnout, která z možností je pro mě lepší na vyzkoušení, snažil jsem se dosáhnout v dané věci maxima a pak jsem zvažoval, jestli se v dané věci ještě můžu posunout. Pokud bylo odpovědí ne, šel jsem dál.

Ovšem kdybych nebyl právníkem, nedostanu příležitost jako novinář v Hospodářských novinách a nedokážu vytvořit žádný ze svých právních vzdělávacích programů. Kdybych nebyl novinářem, tak se neznám se spoustou lidí, se kterými dnes spolupracuji a nedokázal bych psát dobré texty. Kdyby mě Masarykova univerzita neposlala do spousty zemí na stipendijní programy, nemám kontakty v zahraničí. A kdybych nepřijal pozvání na cestu do Číny, tak v Číně později nevytvořím žádný program, protože Číňané se baví jenom s lidmi, které znají velice dobře. To, že jsem střídal krátkodobě různé činnosti, tvoří komplex, z něhož vyrůstají všechny další projekty.

Co jste dnes především?
Nejvíc času mi zabírá European Centre for Career Education, i když vedle toho dělám i další věci.

Vaše centrum má pověst jediného českého programu, jemuž se daří přivážet do Česka ve velkém zahraniční studenty. Loni jich bylo 130. Jak se vám to povedlo?
Podle mě je to tím, jak jsme uchopili vzdělávací vizi. Pokud dokážete stěžejní body, na kterých stavíte, veřejnosti odkomunikovat, máte vyhráno.

Jaké jsou to body?
První je extrémní praktičnost. Každý náš přednášející řeší reálné problémy a je schopný říct, co je v učebnicích naprostý nesmysl a co v nich naopak chybí. Snažíme se také vyzobávat témata, která jsou dnes stěžejní a univerzity je zatím vůbec nepokrývají. Proto letos do byznysového programu zařazujeme big data a zaměříme se také na problematiku kryptoměn.

Druhý důležitý bod jsou firemní partneři, kteří poskytují našim studentům stáže. Máme jich aktuálně asi 200 z 18 zemí Schengenu. Vysvětlovat firmám věhlasu jako je Siemens nebo Tesla, proč by měly vzít na stáž studenta z Číny, je těžké. My se ale věnujeme tomu, aby každá společnost pochopila naši vizi, a pochopila tak smysl celého projektu. A navíc se snažíme perfektně zpracovat zpětnou vazbu a relevantní věci hned měnit.

Jak firmám argumentujete, aby studenty přijaly?
Loni jsme měli pro stážisty zajištěno asi 200 míst a do značné míry to bylo výsledkem kontaktů, osobních setkání a dlouhodobé důvěry. Vztah s firmami se dá vytvořit jen na základě toho, že jste autentičtí, oni vás poznají a získají ve vás partnera, který drží slovo. Jinak je to takový individuální networking, snažíte se zjistit, co druhá strana potřebuje, a hledáte vzájemné synergie.

Studenti vašeho programu jsou často z Asie, takže se je snažíte dostat do malé země uprostřed Evropy, o které možná předtím ani neslyšeli. Jak to vnímají?
Na to byste se musela zeptat každého z nich. Doteď si pamatuju jednu studentku, která loni přijela z Kataru a říkala mi, že ani nevěděla, kam letí. Ale měla na nás doporučení. Složité je, že na Česku opravdu není moc prodejních bodů, proč by měli studenti přiletět zrovna k nám. Centrum byznysu je Londýn, nakupování Paříž, když někdo poletí za historií, tak většinou do Itálie či přímo do Říma.

Praha je zlatá střední cesta v mnoha rovinách, ale problém je, že v zahraničí není zase tolik známá. Proto těžíme hlavně z osobních doporučení, která na sebe nabalujeme. V tuto chvíli máme uzavřených 50 smluv s různými institucemi v asi 30 zemích, které nám globálně získávají studenty. Všechny po nás chtějí vědět, jak studenty přesvědčit a my jim říkáme dvě slova: zkušenost a inspirace. Když program chystáme, hledáme tato dvě slova u všech našich lektorů.

Hledáte totéž u lidí, se kterými se sám potkáváte? Řekněte mi svůj recept na efektivní networking?
Myslíte, podle čeho si vybírám, s kým se chci potkat? To je těžké, protože nikdy nevíte, kdo před vámi nakonec stane. Lidé kolem sebe vytváří auru a často zjistíte, že se vůbec nemusí prolínat s tím, jaký je člověk ve skutečnosti. Ale pak potkáte někoho, od koho nic nečekáte, a zjistíte, že je úžasný.

Jak jste tedy začal nabírat všechny vaše pracovní kontakty?
V tom mi hodně pomohla Masarykova univerzita svým nastavením stipendijních programů. Jako jeden z mála jsem si nastudoval stipendijní programy a snažil jsem se maximálně využít příležitostí, které mi univerzita dala. Studoval jsem díky tomu v Jižní Koreji, v Rakousku, v Německu nebo v Polsku, a tak jsem se dostal k mnoha kontaktům v zahraničí. Na druhou stranu jsem to ale nikdy neměl tak, že bych někam šel, abych získal kontakty. Potkávat se účelově s lidmi je to poslední, co chcete. Narazíte totiž potom na spoustu podvodníků.

Sám se ale snažím sejít s každým, kdo o to má zájem. Pamatuju si, že když jsem byl mladší, pomohlo mi hodně lidí, kteří byli daleko starší než já, a přesto byli ochotní bavit se se mnou jako se studentem. Ale ano, snažím se to i filtrovat. Nejen já mám dojem, že existuje komunita věčných networkerů a snílků, návštěvníků TedXů a dalších startupových akcí, kteří mají třeba i skvělý a originální nápad, ale nejsou schopní ho uskutečnit.

Díky svým známostem v zahraničí a hlavně v Číně jste se hlavně dřív věnoval poradenství firmám, což je část aktivit vašeho Česko-čínského obchodního fóra.
V tuto chvíli je to spíš menší náplň mojí práce. V navazování obchodních kontaktů Českou republiku limituje její velikost a region. Pokud se budete s obchodníkem z USA nebo Číny bavit o zajímavém produktu a budete z Česka a ne z Německa, bude ho to zajímat daleko méně a vy se musíte o to víc snažit. Ale příklad firem, jako jsou v Brně YSoft nebo Kiwi, ukazuje, že i tak je možné se prosadit. Vyhrává ten, kdo má dobrý a relevantní produkt. Proto si myslím, že už je dnes český politický lobbing v duchu 90. let zbytečný.

Ale obchodní cesty, kdy se naloží plné letadlo podnikatelů a politických představitelů, se pořád organizují.
Osobně jsem se zúčastnil jedné takové a mám dojem, že drtivá většina účastníků-podnikatelů na ně nejezdí proto, aby se bavila s tím, za kým letí, ale aby mluvila s těmi, kdo sedí v letadle, hlavně s prezidentem nebo premiérem. Ono to navíc stejně nefunguje tak, že se do zahraničí vezme 200 podnikatelů, kteří tam pak uzavřou 200 obchodů.

Přesto je asi v pořádku, že firmy od státu nějakou formu ochrany investic a podpory čekají. Jak to podle vás má stát dělat?
Na to nemám obecnou radu, bude se to lišit sektor od sektoru. Jsou určitě obory, které jsou v tomto ohledu senzitivnější, třeba energetika nebo zbrojařství. Tam je role státu důležitá. Ale v oborech jako IT, maloobchod, nové technologie obecně, tam se stát uplatní minimálně. Společnosti jako Lasvit, Linet, Kiwi nebo YSoft si všechno dokázaly vybudovat i bez aktivního zapojení státu. Neříkám tím, že bychom měli zrušit CzechInvest a jiné státní organizace, nějaká pomoc se vždycky hodí. Člověk se ale do podnikání stejně musí pustit s nějakou myšlenkou a najít si partnery, kteří mu budou vyhovovat.

Masarykova univerzita | Masaryk university