Patří mezi nejúspěšnější české spisovatelky současnosti. Ze dvou jejích románů Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovských bohyní se staly tituly oceňované kritikou a čtenáři. Aktuálně dopsala Kateřina Tučková divadelní hru Vitka o životě brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové, kterou uvádí Divadlo Husa na provázku, a pracuje na dokončení románu Bílá Voda.
Kateřina je navíc výraznou osobností Brna. K městu hodně přirostla za svých studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde absolvovala obory, jimž se věnuje dodnes – dějiny umění a český jazyk a literaturu. Odráží se to vlastně ve všem, co dělá. Ať už jde o psaní knih, kurátorství výtvarných výstav, nebo pořádání festivalu Meeting Brno, který v moravské metropoli otevírá zapomenutá nebo tabuizovaná témata historie. S Kateřinou se známe ze studií, a proto si v rozhovoru tykáme.
Máte za sebou s kolegy už tři ročníky městského festivalu Meeting Brno, který do moravské metropole přináší setkávání zástupců různých názorů, kultur a náboženství. Jak to vlastně všechno začalo?
Organizační tým se dal dohromady v roce 2015 při Roku smíření, kdy se připomínalo 70. výročí konce druhé světové války a v Brně došlo – mimo mnoha pietních a připomínkových aktů – také úplně poprvé k jakémusi revidování kauzy odsunu německých obyvatel.
To gesto významně souviselo s tvým románem Vyhnání Gerty Schnirch, který se problematice odsunu věnuje.
Právě díky Gertě jsem byla k organizaci Roku smíření původně přizvaná. A během něho jsme pak s několika přáteli zjistili, že nás všechny zajímá, jak lze různá témata minulosti diskutovat spolu s událostmi, kterými se společnost aktuálně zaobírá. Viděli jsme v nich paralelu i možnost, jak se z minulých chyb poučit, a tak jsme si řekli, že v tom, co přinesl Rok smíření, chceme dál pokračovat. Velkým zážitkem pro nás byla Pouť smíření od pohořelického hrobu na Mendlovo náměstí, tedy vlastně opačným směrem, než původně v roce 1945 zamířil pochod odsouvaných Němců. Šla s námi v roce 2015 asi tisícovka lidí, Čechů – běžných Brňanů, ale i Rakušanů a Němců, potomků odsunutých. Přátelská atmosféra i chuť všech po víc než půl století uzavřít drastickou událost smířením nás nadchla a stmelila a rozhodli jsme se, že s energií, která se tam objevila, chceme dál pracovat.
Vyhnání Gerty Schnirch
Myslíš, že od vydání Gerty a Roku smíření došlo k nějakému posunu v myšlení Brňanů ve vztahu ke zdejšímu odsunu Němců? Podařilo se udělat osvětu, pokud jde o tohle téma?
Jistě by bylo lepší, kdyby o tom hovořil někdo, kdo má od celé kauzy větší odstup – já jsem do ní příliš hluboko ponořená. Ale když se ptáš, tak vidím velké posuny minimálně v tom, jak lidé na téma reagují. Zpočátku byl brněnský odsun Němců něco, o čem se mluvilo spíš v intelektuálních a kulturních kruzích, na veřejnosti to bylo tabu. Když jsem sbírala materiály na Gertu, tak jsem ale zjišťovala, že je to téma vlastně všude – máme ho na očích přímo v brněnských ulicích, zasahuje naši každodennost a osudy mnoha současných obyvatel Brna, respektive kraje. Až po vydání knihy se ukázalo, jak kontroverzní to téma je a jak moc za něj budu muset bojovat. Mnohá čtení byla dost nepříjemná, zažila jsem spoustu špatných reakcí a čelila invektivám, na druhou stranu byl v publiku vždycky i někdo, kdo přinášel podobné svědectví jako já s Gertou, takže původní vztek se většinou zvrátil v diskusi. Dneska už mi lidé většinou nenadávají, chtějí si spíš povídat, atmosféra se celkově zmírnila. Za velký krok taky považuju omluvu za odsun a výzvu ke smíření z úst primátora Brna Petra Vokřála, která zazněla v roce 2015. Pro mě osobně je to takový vrchol celého období, kdy jsem se tématu věnovala.
Jaké máte s festivalem Meeting Brno další plány?
Rádi bychom, aby to byla dlouhodobá aktivita. Je spousta témat, která nás ve vztahu k historii regionu napadají. V rámci Roku smíření jsme se zabývali hlavně navázáním nových vztahů s potomky po válce odsunutých německých rodin. Ve druhém ročníku jsme se zaměřili na setkání s potomky židovských rodin, které díky včasnému útěku přežily válku, ale rozhodly se kvůli poválečnému vývoji Československa raději zůstat v emigraci.
To byl vůbec zajímavý moment druhého ročníku. Jak se vám je sem podařilo všechny dostat?
V součinnosti s Odborem zahraničních věcí města Brna jsme jim poslali oficiální pozvání na festival a nabídli možnost uskutečnit v Brně tzv. Family Reunion, tedy setkání členů rodin Löw-Beerových, Tugendhatových a Stiassnych, jejichž předci výrazně napomohli rozvoji města i kraje, ale namísto vděku se po válce dočkali jen konfiskace majetku. V rodinách se to setkalo s obrovským ohlasem, takže nakonec přijelo 120 potomků těchto rodů, a to z pěti kontinentů. Pro mnoho z nich to bylo vůbec první setkání s městem jejich původu, takže si dokážeš představit, jak to bylo dojemné. Výsledkem pak byla otevřená debata o křivdách minulosti, které vystřídala radost ze znovunalezení domova.
Bavíme se hodně o Brně. Jak to máš vlastně se vztahem k němu? I když jsi s ním hodně spojovaná, žiješ dnes už víc v Praze.
Brno je moje srdcové město, i když tady už netrávím tolik času. Žiju napůl v Praze, ale za poslední čtyři roky, poté, co začaly Žítkovské bohyně vycházet v překladech, mám dojem, že nakonec spíš nejvíc času trávím v dopravních prostředcích. V poslední době jsem se ale musela zase zklidnit, protože pořádání festivalu Meeting Brno, dokončování další knížky a také divadelní hry vyžadovalo soustředění a pobyt na jednom místě.
Zmiňuješ hru o hudební skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové, kterou nově uvádí divadlo Husa na provázku. Co tě na jejím osudu zaujalo?
To, že je nabitý mnoha tématy. Pochopitelně mě nejprve oslovila problematika prosazení ženy v do té doby ryze mužském oboru a dráždil mě názor, že by tak oslnivé kariéry nedosáhla bez pomoci Bohuslava Martinů. V jejím příběhu lze ale také najít drama blížící se války, tlaku, s nímž se museli vyrovnávat umělci, osamělosti i navzdory milostnému mnohoúhelníku, v němž žila. A předně si myslím, že stojí za to připomenout její dílo, byť kvůli její smrti v pětadvaceti letech není nijak široké.
Tvůj záběr je dost široký. Kromě toho, že jsi spisovatelka, pracuješ taky jako kurátorka a do toho se věnuješ organizaci festivalu s mezinárodní účastí. V které roli se cítíš nejlíp?
Na Masarykově univerzitě jsem vystudovala dějiny umění a doktorát jsem si dodělala na Karlově univerzitě, ale praxe nakonec ukázala, že mě namísto teorie naplňuje organizační práce. Proto se věnuju kurátorství, které mi umožňuje být přímo u zdroje, být v kontaktu s běžným provozem umění a hlavně s umělci. Dnes se napůl věnuju psaní a napůl organizaci výstav a festivalu, což se dobře doplňuje. Psaní je totiž strašně osamělá práce, být pravidelně tři čtyři dny v týdnu zavřená jen sama se sebou a počítačem je dost náročné. Takže ta zaměstnání kombinuju k vlastní spokojenosti podle toho, co se zrovna děje a je aktuální.
Čeští vydavatelé často mluví o tom, že uživit se psaním románů je v tuzemsku prakticky nemožné. Jak se daří tobě, patříš mezi ty, kteří to zvládají?
Není to snadné, ale já si nestěžuju. Autoři nakonec nejsou živi jen z románů, s jejich vydáním souvisí čtení, besedy, překlady, také píší další menší útvary, ať už pro tisk, nebo rozhlas, a vůbec se na vydání knihy nabaluje řada dalších prací, ze kterých se dá vydělat na živobytí. Já mám navíc to štěstí, že se mi knihy překládají do patnácti jazyků, čili se mi generuje patnáctkrát víc příležitostí. I tak to ale není tvůj případ, že by ses živila jen psaním. Nechtěla bych to. Opravdu se mi líbí, že mám širší a pestřejší pole působnosti, že můžu být v kontaktu s lidmi a tvořit s nimi něco i mimo svůj nejužší prostor, třeba výstavu nebo festival. Myslím, že z toho nakonec i těžím, že bych o samotě jako autorka vyprahla, protože bych neměla z čeho čerpat příběhy a emoce. Psaní knih je strašně osamělá práce. Být tři čtyři dny v týdnu zavřená jen sama se sebou a počítačem je náročné.
Žítkovské bohyně
Jak moc máš práce s tím, že se knížka překládá? Komunikují s tebou hodně překladatelé?
Pozná se pečlivý překladatel a dobré nakladatelství, kterému na vydání knihy opravdu záleží, od toho, které to bere jen jako zakázku do počtu, protože na to třeba získalo nějaký grant. V Žítkovských bohyních mám takové lakmusové papírky, podle kterých to poznám. Třeba lidový název byliny vraťsazas, což je endemická rostlina z Bílých Karpat, je bez ekvivalentu v jiném jazyce – pokud se na ni překladatelé zeptají, tak jsou to poctivci. A když ne, tak je to většinou důvod k obávám. Jako autorka ale překlad nemám šanci ovlivnit, nedokážu ho třeba v rumunštině nebo arabštině posoudit, a tak mi nezbývá než doufat a důvěřovat.
Mimochodem bude překlad v angličtině?
Zrovna se na něm pracuje. Ptá se mě na to hodně lidí a já vždycky vysvětluju, že průnik na anglický trh je pro českého autora až poslední meta, vrchol, který zpravidla přichází až v okamžiku, kdy uspějete v menších jazycích.
Témata obou tvých románů vždy měla ve společnosti velký ohlas a ty ses pak sama stala jejich jakousi ambasadorkou. Je to nějaký záměr, nebo se to prostě nějak děje?
Je to moje přirozenost. Prostě mě zajímá nějaké téma, jdu po něm, a když už to dělám, tak pořádně. Baví mě prozkoumávat širší kontext, hledat souvislosti a chodit za pamětníky. Stojí za tím asi i to, že jsem nepoznala prarodiče z jedné strany a z té druhé zase nikdy nebyla příležitost diskutovat o minulosti. Takže ty babičky a dědečky vyloženě hledám, zajímají mě jejich příběhy. A protože na každé knize pracuju zhruba tři roky, stávají se ty příběhy i součástí mého života, tak je pak přirozené, že je neopouštím, ale snažím se je posouvat dál – třeba vstříc nějaké další společenské diskusi.
Máš takový akademický přístup ke sběru podkladů. Nelákalo tě zpracovat ta témata i odborně?
Materiálů na odbornou historickou práci většinou mívám dost, ale víc mě baví převést je do příběhu. Ve vzpomínkách pamětníků jsou často velmi silné emoce a ty bych z výsledného podání nerada vynechávala. U Žítkovských bohyní jsem ale byla v pokušení napsat i jakési dílo o díle, kde bych shromáždila nasbíraný materiál, jehož je spousta a prostě se do románu nemohl všechen promítnout. Navíc jsem na spoustu dalších zajímavých věcí narazila ex post. Třeba na besedách ve slovanských zemích se postupně ukazovalo, že i tam existoval nějaký podobný fenomén. V Polsku bohyním říkali šeptuchy, na Ukrajině vidunky a tak dále. Jenže kdybych se pustila do odborné knihy, vzalo by mi to čas pro psaní té aktuální. A tak jsem to zavrhla a radši se věnuji dalšímu příběhu.
Tvoje dva romány a stejně tak i ten připravovaný, který se bude dotýkat internací řádových sester v 50. letech 20. století, mají mnoho společných prvků ve smyslu ženské hrdinky, příběh vycházející ze skutečnosti a historická křivda. Vnímáš to sama už jako jakýsi svůj rukopis?
Zpočátku jsem se ženským pohledem na velké dějiny zabývala spíš intuitivně, to až v průběhu let jsem v takové perspektivě našla jistotu, své místo. Dráždí mě bagatelizace, se kterou je takový úhel pohledu leckdy ještě přijímán, ta pověstná nálepka „ženský příběh“, a trápí mě, že pořád mluvíme o rovných šancích a příležitostech, ale faktem zůstává, že ženský hlas je často podceňovaný a mužský naopak přeceňovaný.
Považuješ se za feministku?
Jistě. A nevidím v tom žádnou kontroverzi. Každý by měl mít přece stejná práva a možnosti, být za stejnou práci stejně odměňován.
Právě dokončuješ nový román Bílá Voda. Bezpochyby je hodně očekávaný, ať už proto, že od vydání Žítkovských bohyní uplynulo přes pět let, nebo proto, že tvé dva předchozí romány slavily velký úspěch u kritiků i u čtenářů. Vnímáš nějaký tlak?
Ne, tím já se nenechávám stresovat. Řeším jiné věci, jako je čas, koncentrace, způsob zpracování tentokrát opravdu obrovského materiálu, míru vložení kontextu a vysvětlujících fakt, která zpomalují linku celého příběhu, odbornost versus čtenářskou přístupnost. A přepisuju se. Pořád dokola.
Studovala jsi na dvou největších českých vysokých školách. Na Masarykově univerzitě a pak na Karlově univerzitě. Jak moc rozdílné to byly světy?
Nechtěla bych ranit Karlovu univerzitu, ale mám-li být upřímná, tak studium na Masarykově univerzitě bylo mnohem lépe strukturované a ke studentovi vstřícné. V době, kdy jsem studovala v Praze, se na zkoušky zapisovalo ještě na nástěnce, což byl po skvěle funkčním informačním systému Masarykovy univerzity docela šok. Měla jsem pocit, že Karlovka trochu usnula na vavřínech, že tím, že má mezinárodní prestiž, se nemusí tolik snažit. Z Brna jsem byla zvyklá na vyšší standard, na druhou stranu Praha nabízela další příležitosti, jako byl širší kontakt s lidmi z oboru a snadná přístupnost zdrojů. Mojí alma mater je ale rozhodně Masaryčka, díky ní jsem se naučila to nejdůležitější.
A co to bylo? Co ti studium dalo?
Jako nejcennější vnímám možnost nakouknout do řady humanitních oborů, naučit se učit a dál samu sebe vzdělávat, rozvíjet se. Nejsem typ, který by ocenil, když se do něj někdo snaží dostat obrovskou sumu znalostí, daleko vděčnější jsem za to, že mi výborní pedagogové, které jsem na Masarykově univerzitě potkala, otevřeli oči a naučili přemýšlet o minulém i současném světě. A pak jsem samozřejmě vděčná, že jsem měla čas poznávat Brno, potkat tu spoustu zajímavých lidí a postupně svůj studentský život spojit s tím kulturním, který je prostě nezaměnitelný a nenahraditelný.
Rozhovor původně vyšel v roce 2017 v časopise Absolvent.
