online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Řešení romské problematiky? Začít musíme u vzdělání

Studium na vysoké škole mi poskytlo štít sebevědomí proti případným primitivním výpadům na adresu ´nevzdělaných cikánů´, říká Horváthová. Foto: Ondřej Surý.

Studium na vysoké škole mi poskytlo štít sebevědomí proti případným primitivním výpadům na adresu "nevzdělaných cikánů", říká Horváthová.Ještě ve druhém ročníku na vysoké škole historička Jana Horváthová svůj romský původ tajila. Až její profesor na Masarykově univerzitě ji přivedl k tomu, že se začala o své kořeny víc zajímat.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Po revoluci se angažovala v první romské politické straně a nakonec se její srdeční záležitostí stalo Muzeum romské kultury, které v Brně před 20 lety spoluzakládala. Snaží se v něm dát prostor dialogu mezi Romy a Čechy – vztahy a celková situace u nás jsou podle ní ale pořád velmi špatné. „Postavení Romů se u nás každým rokem zhoršuje. Jednoznačně vidím chybu v tom, že se o romské problematice sice hodně mluví, ale mnohem méně dělá,“ říká.

Vystudovala jste na Filozofické fakultě MU historii. Co vás k ní přivedlo?
Od dětství jsem měla dvě velké lásky – divadlo a dějiny. Lásku k historii ve mně navíc podporoval můj otec, který byl velkým milovníkem českých dějin. Jako děti jsme neustále objížděli hrady, zámky i menší pamětihodnosti po celém Československu. Když jsem se rozhodovala po střední škole kam dál, jednoznačně vyhrála historie.

Zajímaly vás už tehdy dějiny Romů?
Vůbec ne, svůj původ jsem tajila, někteří mí spolužáci si dokonce mysleli, že jsem Kubánka. Doma jsme o tom skoro nemluvili, rodiče vše brali tak nějak samozřejmě. Nestýkali jsme se s jinými Romy než se svou vlastní rodinou, do školy se mnou nechodilo žádné další romské dítě a ani romsky jsme nemluvili – učit jsem se to začala až mnohem později. Za svůj původ jsem se styděla, bylo to pro mě citlivé téma. Zlom u mě nastal až ve druhém ročníku na univerzitě.

Co se stalo?
Díky spolužákovi Tomáši Knozovi jsem se dozvěděla, že náš profesor Ctibor Nečas, který se věnoval dějinám Romů, hledá spolupracovníky. Přihlásila jsem se k němu a začala pronikat do mně naprosto neznámé minulosti Romů. To ovlivnilo moji další profesní dráhu a významně se spojilo i s mým rodinným životem.

Na čem konkrétně jste tehdy pracovala?
V archivu jsem nejdříve vyhledávala zprávy o naší rodině a dějinách Romů na Moravě. Na magneťák jsem nahrávala rozhovory s dědečkem, tetami a dalšími členy rodiny. Pak jsem okruh rozšířila. Navštěvovala jsem i jiné skupiny Romů, pamětníky, kteří zažili holocaust, dělala jsem s nimi rozhovory, které pak vyšly v knize profesora Nečase Našťi bisteras, Nemůžeme zapomenout, natáčeli jsme vzpomínky a písně pro tehdy vznikající sbírky Holocaust Memorial Musea ve Washingtonu. Jak jsem stále více odhalovala historii naší rodiny a Romů obecně, zjišťovala jsem, že je nesmírně zajímavá a úplně neznámá, stud se zcela rozplynul, vystřídalo jej nadšení z nových zjištění. Navíc studium na vysoké škole mi poskytlo štít sebevědomí proti případným primitivním výpadům na adresu „nevzdělatelných cikánů“.

Romové si „za to“ zpravidla můžou sami, ale sami si z toho ven nepomůžou a jejich propad poškozuje společnost jako celek, myslí si Horváthová. Foto: Ondřej Surý.

Ano, Romové si
„za to“ zpravidla můžou sami, ale sami si z toho ven nepomůžou a jejich propad poškozuje 
společnost jako celek, myslí si Horváthová.
Těsně po dokončení univerzity, v roce 1990, jste vstoupila do politiky. Jak se tehdy Romové v politice angažovali?
Hned po revoluci jsem se zapojila do romského etnoemancipačního hnutí. Byla jsem tehdy velmi zapálená, potřebovala jsem si ještě odžít hledání své romské identity. V roce 1990 se zakládala Romská občanská iniciativa – ROI, politická strana, v níž byli Romové všech skupin. Všichni byli tehdy nadšení, že „teď se nám konečně podaří dostat Cikány trošku nahoru“, spojili se Olaši, Sintové, moravští i čeští Romové. ROIka šla opakovaně do voleb, v roce 1992 se spojila s Občanským fórem a do parlamentu se dostalo pět jejích poslanců.

ROI už dnes neexistuje. Myslíte, že by podobná strana mohla zase uspět?
Myslím, že romské politické strany nemají v dnešní době šanci na úspěch. Nemohou oslovit celou veřejnost, nikdy tedy nezískají potřebná procenta. Řešením by bylo, aby velké politické strany braly Romy na své kandidátky. Jenže kromě Strany zelených o to dnes nikdo nemá zájem, přitom slušných a schopných Romů, kteří by o angažmá v politice stáli, je dost.

Po necelém roce jste z politiky odešla a se svým otcem a dalšími spolupracovníky jste zakládala Muzeum romské kultury, které od října 2003 vedete. Co vidíte, když se ohlédnete zpátky?
Nejtěžší bylo vůbec myšlenku na založení muzea prosadit. Asi rok jsme bojovali, aby vůbec mohlo existovat jako odborná a nezávislá instituce, ne žádná politicky manipulovatelná organizace. Druhý problém pak představovaly samozřejmě peníze. Až do roku 2005 jsme fungovali jen z grantů a finančních příspěvků ze zahraničních zdrojů. Nakonec se nám ale podařilo získat peníze ze státního rozpočtu. Také díky nim k 20. výročí založení muzea otevíráme kompletní stálou expozici, jež představí Příběh Romů v lidských dějinách.

Stále častěji se objevují zprávy o nepokojích mezi romskou a českou populací. Myslíte si, že se situace opravdu zhoršuje?
Určitě, postavení Romů je u nás stále horší. Jednoznačně vidím chybu v tom, že o romské problematice se hodně mluví, ale málo se ve skutečnosti dělá, chybí především koncepční a systémová řešení, neúspěšnost romských dětí ve škole stále pokračuje. Současnou situaci Romů proto prožívám velmi bolestně.

Většina lidí z problémových oblastí si ale myslí, že si za to mohou Romové sami, špatně hospodaří s penězi, které získávají většinou ze sociálních dávek. Co byste jim na to řekla?
Jistěže si „za to“ zpravidla můžou sami, ale sami si z toho ven nepomůžou a jejich propad poškozuje společnost jako celek, nás všechny, Romy i Neromy, a neřešený problém bude jen narůstat, znovu ke škodě nás všech. Takzvaná romská otázka není problém jen Romů, ale celé společnosti. Ostatně situace, v níž se Romové dnes nacházejí, je mimo jiné i důsledek nevhodných postupů ve vztahu k této menšině.

U čeho by se podle vás mělo začít, aby se situace změnila?
Jedna z věcí, o kterých se mluví už dlouho, ale přesto stále zůstává bez zásadních koncepčních změn, je neúspěch romských dětí v českém vzdělávacím systému. Pokud se romská otázka nezačne řešit vzděláváním, není možné čekat žádné zásadní změny. Souvisí s tím i zaměstnanost, úroveň bydlení a další. Zdá se mi ale, že inkluzivní vzdělávání jde dnes stranou zájmu, romské děti jsou stále umísťovány v segregovaných – romských školách, kde tvoří naprostou většinu a z nichž mají minimální šance se třeba dostat na střední školu, čili postoupit dál než jejich rodiče. Téměř třicet procent romských dětí je v praktických školách umístěno neprávem.

Máte představu, co konkrétně je třeba udělat?
Dám vám příklad z našeho muzea. Už více než pět let doučujeme asi padesátku romských dětí z ghetta, které obklopuje muzeum. Jsou to ty nejpotřebnější děti, které chodí do segregovaných škol, jež jsou v Brně například na Staré, Bratislavské, Křenové či Vranovské ulici. Často mluví romským etnolektem češtiny, který jim velmi znesnadňuje pochopení učiva i vyjadřování. Naši vychovatelé se jim věnují už od předškolního věku a dělají mentory i v dalších třídách, aby si děti udržely slušný prospěch. Děti, které takhle „vypipláme“, se pak snažíme dostat na střední školu. Romové se středoškolským vzděláním najdou lepší uplatnění, a často se také zapojují zpátky do oblasti sociální práce s Romy. Navíc tito lidé jsou schopni se sami uživit, nemají dluhy na nájemném a nepáchají kriminalitu, protože se uživí legálně. To už je ale otázka skutečně systémové změny, která se musí realizovat napříč vládními resorty ve vzájemné shodě celého politického spektra jako věc naprosto zásadní a nadstranická.

Jedním z příkladů, kdy se dítě ze špatných sociálních podmínek vypracuje, je i váš dědeček, který byl prvním Romem, jenž vystudoval v Československu vysokou školu.
Ano, můj dědeček se narodil ještě za mocnářství do velmi chudé romské osady mezi Kyjovem a Svatobořicemi. Vyrůstali v naprosté bídě. Neměli co jíst, takže vykopávali mršiny, které venkované zakopali. Byla to jediná příležitost kromě ukradení slepice, jak se dostat k masu. Nemohl navíc chodit do školy, protože obyvatelé této romské osady nepatřili ani k jedné z blízkých obcí, a všichni tak byli negramotní. Nakonec se úzké rodině mého dědy podařilo z romské osady odstěhovat přímo do obce. Dědečkův otec totiž za první světové války jako koňský handlíř handloval s kdečím a za našetřené peníze si mohl koupit domeček přímo ve Svatobořicích.

Díky tomu se mohl dědeček vypracovat až ke studiu práv na univerzitě?
To byl jen začátek. Bez toho, aby mu někdo z majority dál pomohl, by nejspíš zůstal negramotným cikánem. Velkou zásluhu na tom měla jeho třídní učitelka, která byla dcerou ředitele školy a která si všimla, že je velmi nadaný. Dokonce ho brala každý den k sobě domů na obědy. Ředitel pak přesvědčil negramotného otce mého dědy, aby poslal syna studovat. Takže dědeček nakonec odešel z páté třídy do Kyjova na gymnázium. Tam dokonce dával kondice studentům z majetnějších rodin.

Myslíte, že takových případů je dnes hodně? 
Určitě, jen se o nich tolik neví. Například můj tchán má literární talent, vyšla mu úspěšná sbírka povídek z romské osady na Slovensku, z níž pochází. V rodině mého muže je to samý nadaný muzikant či zpěvačka, mají svoje kapely, jen nejsou tolik vidět. Ale hudba nebo jiná specificky romská nadání jsou právě ty perličky, které společnost zajímají. Proto bychom o nich měli mluvit a zveřejňovat další podobné talenty. Medvědí službou řešení takzvané romské otázky je totiž i to, že slušní nebo úspěšní Romové přestávají být majoritou jako Romové vnímáni.

Rozhovor vyšel v časopisu Absolvent 2011/2012. Více o Absolventské síti Masarykovy univerzity na webu absolventi.muni.cz.

Masarykova univerzita | Masaryk university