Vtípil: Tvůrčí proces nemusí být dřina

Chodec, který spěchá po brněnské ulici Česká, o Tomáši Vtípilovi ani nemusí vědět, ale kolikrát ho slyší. Absolvent sdružených uměnověd na filozofické fakultě, tam občas hrává na housle v tříčlenné kapele Urband. Je to jen jeden z mnoha projektů, kterému věnuje svůj čas.

Kromě toho složil hudbu pro film Pouta, za který získal nominaci na Českého lva a uznání kritiků, a jeho hudba doprovází také balet Gustav Klimt, jenž měl nedávno premiéru v libereckém Šaldově divadle. „Všechno, co dělám, se tak nějak doplňuje. Nedokázal bych se vzdát ani elektronické hudby, ani hraní s Urbandem. Dává mi to smysl, psychologicky mě ta pestrost a zdánlivá protikladnost udržuje v chodu,“ komentuje svoji rozkročenost napříč hudebním spektrem Vtípil.

Jako malý jste chodil do houslí, někdy ve třinácti jste toho nechal. Co vás přimělo k tomu, že jste se k nástroji, který jste tak nesnášel, vrátil?
V pubertě jsem začal poslouchat trochu jinou muziku, seznámil jsem se s Velvet Underground, kde ne housle, ale viola má docela výrazný part, ovšem jiného charakteru, než jak se to do nás snažili vtloukat v lidušce. Přišel jsem na to, že hudba obecně se dá dělat i jinak a taky na housle se dá hrát jinak. V pubertě jsem začal hrát na baskytaru v revivalové kapele, a tak se pak vrátil i k těm houslím.

Byl zájem o jinou formu hudby důvod, proč jste šel na sdružené uměnovědy?
Šel jsem tam hlavně z toho důvodu, že jsem měl pocit, že jsem ve fázi stagnace. Nemá samozřejmě cenu si hrát na nějakou zcela solitérní tvorbu, člověk je vždycky něčím ovlivněný. Když jsem se motal na hudební vědě, tak jsem se dostal k věcem, které bych si jinak neposlechl.

Dnes vystupujete mimo jiné s legendární undergroundovou kapelou DG 307, s muzikanty daleko staršími, než jste vy. Jak jste mezi lidi, jejichž tvorba vychází z doby komunismu, zapadl?
Ono se to nedá chápat tak, že zpívají o komunismu. Podle mě jsou pořád aktuální, není to poetika vázaná čistě na 70. léta. Pavla Zajíčka jsem znal z různých akcí, pohyboval jsem se v podobném okruhu lidí a on mi prostě jednou zavolal, že by ke svojí hudbě rádi přidali elektroniku.

Jak člověk od houslí zabloudí k čistě elektronické hudbě?
Nepřijde mi to jako něco neobvyklého, vy přece na notebooku taky pracujete pořád. Když člověk sedí u počítače a má zájem o muziku, tak by mi spíš bylo divné, kdyby to nezkusil. Běžné počítače jsou už nějakých patnáct let velice dobře schopné muziku produkovat, navíc docela levně.

Odkdy si hudbou vydělávate?
Snad od doby, kdy jsem ještě hrál na basovku v Beatles revival, to mi bylo asi čtrnáct. Na některá vystoupení dnes nejsem moc pyšný, vystupovali jsme i na různých předvolebních akcích, tehdy ještě pro ODA. Nějak nás do toho nasunuli a my jsme se nedokázali bránit. Peníze v tom ale nebyly podstatné, chtěli jsme si prostě zahrát. To, co dělám, má různé nevýhody, člověk třeba nemá stálý příjem a je to poměrně dost pracné. Ale má to jednu zásadní výhodu, že na rozdíl od většiny lidí, které práce strašně štve, já dělám něco, co mám rád.

Platí tohle ztotožnění i pro film Pouta?
Ano.

Jak vás tvůrci našli?
Už předtím jsem dělal nějaké filmy, ale tohle byla první větší produkce. Zavolal mi tehdy Ondřej Štindl, autor scénáře, pak jsme se potkali s režisérem Radimem Špačkem, vyrobil jsem nějaké ukázky a dohodli jsme se. Viděl jsem scénář a první verzi, což byly prostě jen scény naházené za sebe, a hudba pak vznikala souběžně se střihem.

Musí to být těžké, když přijdete k věci, která už je polohotová, a vaším úkolem je to všechno ještě pozvednout.
První zadání, které jsem dostal, bylo, že hudba má být hodně minimalistická, spíš na hranici ruchové stopy, což mi přišlo zajímavé. Jistě, je to omezení, člověk tam nemůže dát něco takového (ukazuje na přehrávač, ze kterého se line elektroswing), ale všechno probíhalo strašně otevřeně. On je Radim Špaček takový pankáč, říkal mi, dělej, co uznáš za vhodné, a já si s tím udělám taky to, co uznám za vhodné.

Ve filmu hraje nakonec převážně elektronická hudba, přitom člověk by možná čekal smyčcový orchestr.
Já jsem nejdřív doma udělal demoverzi, částečně elektronicky, částečně na různé nástroje, použil jsem třeba i škrabání hřebíkem o stůl a podobně. Pak jsem přišel do studia a mohl jsem si poručit, co jsem chtěl, i ten orchestr. Zjistili jsme ale, že tam stejně daleko líp sedí původní, převážně elektronická verze. Orchestru tam nakonec zůstalo jen pár vteřin.

Aktuálně se v Liberci začal hrát balet Gustav Klimt, ke kterému jste taky dělal hudbu. Byla vaše práce pro něj podobná té filmové?
Byla náročná. Jednak kvůli formě, musel jsem se vyznat ve scénáři, který byl na rozdíl od filmového formulovaný na bázi volných asociací, ne jako jasná struktura. A taky proto, že jsme na baletu spolupracovali s Monikou Načevou, což bylo náročné logisticky, protože bydlí kousek u Prahy. Ale jinak se hudba filmové v lecčems podobá, v baletu je taky hodně elektroniky.

To je u baletu docela odvážné, ne?
Ano, ale to byl záměr režisérky. Jsou tam kusy Beethovena a Mahlera a do toho elektronika, stojí to na kontrastních prvcích. Balet jsem viděl na premiéře a bavil jsem se o něm s Vlastimilem Harapesem, který mě celkem potěšil. Je zvláštní, že jsem teď skončil u tanečních nebo pohybových věcí, i když jsem úplné dřevo a tančit vůbec neumím.

A jak do toho všeho spadá to, že pořád ještě s Urbandem čas od času stojíte v Brně na České a hrajete na ulici?
Urband je čirá radost, které bych se nedokázal vzdát. Představte si, že člověk sedí dva dny ve studiu a pak jde hrát někam, kam přijde patnáct intelektuálů, kteří kývají hlavami a nic neříkají. Já tam prezentuju dost introvertní hudbu, takže je to v pořádku. Ale abych to vyvážil, jdu pak prostě na ulici a hraju písničky v a moll. A platí to i naopak. Když člověk jede šňůru s Urbandem, kde se hraje několik koncertů v atmosféře zoo, tak si pak jde rád sednout do studia. Když jsem před pár lety říkal Pavlovi Zajíčkovi, že je překvapivé, že věc, která je vlastně nejsnazší z toho, co dělá, má největší dosah, tak se mě zeptal: Proč by to mělo být těžké? Pro mě to byl ohromný postřeh. Myslíme si, že když v tvůrčím procesu není utrpení a dřina, tak to není dost dobré. To ale není pravda.

Masarykova univerzita | Masaryk university