Čtyřicet hodin týdně úspěch nezajistí

Když se člověk podívá na Youtube, najde tam i osm let po promoci Michala Hrabího jeho studentskou filmovou parodii s názvem Brněnský masakr zubařskou vrtačkou.

„Dnes už se tomu směju, ale na škole jsem si váž­ně myslel, že spolu s kamarády založíme velké filmové studio,“ říká absolvent fakulty infor­matiky. Skončilo to nakonec úplně jinak. Hrabí v současnosti pracuje jako manažer startup pro­gramů v Jihomoravském inovačním centru (JIC) a pomáhá tak novátorským nápadům a firmám uspět na trhu.

V jedné prezentaci jste kdysi uvedl, že ročně hodnotíte asi 250 nápadů, o nichž si autoři myslí, že mají potenciál vydělávat. Jaké pro­cento z nich je takových, že hned řeknete ne, to nepůjde? A kde bývá chyba?
Šanci nemá tak devadesát procent projektů. Velmi často je na vině naprostá absence analýzy trhu. Týmy, které se třeba hlásí do našeho ak­celerátoru StarCube, jsou často tvořené pouze informatiky, kteří jsou přesvědčeni o potenciálu svého projektu, aniž by se zeptali na názor ko­hokoliv jiného. Tihle lidé se pak zavřou, něko­lik měsíců programují, a když se začnou snažit o prodej, zjistí, že o produkt nikdo nestojí.

Před pár dny jste právě do podnikatel­ského akcelerátoru StarCube uzavírali přihlášky. Hlásí se vám i týmy ze zahraničí. Co je do Česka vede?
Vyspělost a komplexnost aktivit, které jim v Brně nabízíme. A nemyslím tím jen JIC. I díky univerzitám a spolupracujícím organizacím a firmám jim můžeme dát víc než jakékoliv místo ve střední Evropě, což říkám s vědomím toho, že jsem řadu zahraničních center viděl. Školy a firmy jako FEI, Tescan, Flextronics nebo YSoft totiž pomáhají region přetvářet na region znalostní ekonomiky. Ne každý to však vnímá pozitivně. Česká malost se projevuje v tom, že když někdo dělá něco dobře, tak má někdo jiný pocit, že ho to ohrožuje. Zkuste si představit, a já se touhle představou občas bavím, co kdy­by se změnil jazyk výuky na českých vysokých školách na angličtinu. Co by se mohlo dít?

Vybavují se mi hlasy o útocích na český jazyk a identitu, ale to asi nemyslíte.
Ne. Trh vzdělávání by se pak otevřel studen­tům a třeba i učitelům z celého světa. Kdokoliv, kdo umí anglicky a je třeba z Německa nebo Rumunska, by si mohl říct, že je tady dobrá kvalita života, děláme kvalitní věci, budujeme infrastrukturu a rozvíjí se tu velké projekty typu Ceitec a že chce do Brna. Najednou by se studenti i učitelé museli o hodně víc snažit.

Takže s pomocí zahraničních týmů moti­vujete ty domácí?
Ano, dá se říci, že naším problémem je, že se máme příliš dobře, a tak lenivíme. Kdybyste v Česku přestala pracovat a začala žít ze sys­tému sociální podpory, hlady nezemřete. Kdybyste totéž udělala v Pákistánu, umřít urči­tě můžete. Lidé z těchto zemí se přirozeně musí snažit daleko více. Spousta lidí z českých týmů říká, že opravdu moc chtějí, aby se jejich pro­jekt zrealizoval, a jsou tomu ochotni věnovat až osm hodin denně. My jsme tady ale měli kluka z Palestiny a ten pracoval dvanáct hodin den­ně minimálně, sedm dní v týdnu, možná i víc. Dokázal svůj projekt ohromně posunout a jeho firma pak získala zajímavou investici v řádech milionů.

To asi není dobrá vizitka pro české účastníky programu, že?
To si nemyslím. My se jen lidem snažíme ukázat, že i těch čtyřicet hodin týdně je málo. Protože někde jinde na světě, v tu samou chví­li na tomtéž projektu dělá minimálně jeden a možná i dalších deset týmů a dávají tomu osm­desát hodin týdně. V Česku je spousta takových, kteří vážně dřou, pak jsou ale lidé, kteří jen žijí startup lifestyle – ano, pracují, ale hodně taky chodí na různé akce s kamarády a nakonec tráví spoustu času užíváním si všeho okolo, o což se pak zkracuje vlastní práce na projektu.

Vy sám jste nikdy nechtěl podnikat?
Ale ano, já jsem podnikal a mám stále aktivní živnostenský list. Než jsem začal pracovat pro JIC, tak moje příjmy z podnikání výrazně převy­šovaly příjmy ze zaměstnání – pracoval jsem růz­ně na částečné úvazky a u toho podnikal, jednu dobu jsem se třeba specializoval na počítačovou grafiku, animace nebo videoklipy. Už na škole jsem pomáhal organizovat fakultní filmový fes­tival, tehdy jsem taky natočil parodii Brněnský masakr zubařskou vrtačkou, vyvíjelo se to po­stupně. Poslední tři roky ale nemám na vlastní podnikání příliš čas. Udržuju jenom drobné pro­jekty, spíš proto, že zkouším různé formy spolu­práce s různými lidmi a zjišťuju, kdo co v Česku dokáže. Moje současná práce mě pohlcuje. Teď je mým cílem pomáhat jiným.

Původně jste ale mířil jiným směrem, že?
Ano, na střední škole jsem myslel, že budu neurochirurg.

Proč to nevyšlo?
Vzpomínám si, že jsme v maturitním seminá­ři pitvali kachnu nebo kuře, což pro mě nebyl problém, ale říkal jsem si, no jo, ale když budu ten chirurg, tak tohle budu mít před očima kaž­dý den. Ne že by mi to vadilo, moje mamka půso­bila na univerzitě a běžně pitvy, co chystala pro studenty, nejdřív nechala vyzkoušet mě a bratra, přišlo mi to přirozené. Ale nechtěl jsem zkrátka dělat něco, co by se moc opakovalo. Navíc mě na střední chytly počítače. Proto jsem se nakonec hlásil jenom na informatické fakulty a vybral si Masarykovu univerzitu. Když jsem pak začí­nal v JIC, měl jsem pocit, že by mělo vzniknout něco, co mi na škole chybělo. Chtěl jsem, aby existovalo místo, kam když jako student přijdu s podnikatelským nápadem, tak mi poradí, jestli je to blbost nebo ne. Proto teď na fakultě i učím v předmětu inovace v podnikání. Mimochodem, studenti se do něj můžou zrovna hlásit.

Právě poradenství je jedna z rolí JIC. Máte pocit, že se v tomto ohledu obecně situace zlepšila?
Je určitě poznat, že se klade důraz na to, aby byli studenti v praxi lépe uplatnitelní, nicmé­ně zejména jako zaměstnanci. Systematické vedení k podnikání pořád chybí. Masarykova univerzita je na tom poměrně dobře, má asi nej­větší zájem na tom zabývat se komercionalizací, ale plošně v DNA univerzit zatím taková snaha příliš vidět není.

Masarykova univerzita | Masaryk university