Naším úkolem je vysvětlovat hudbu

Jan Žemla vystudoval hudební vědu na filozofické fakultě, kde pokračuje i v doktorském studiu. Navíc je už přes rok a půl ředitelem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Od svých sedmi let hrál na klavír a jako téměř každé dítě to dělal s určitou nechutí. V šestnácti letech však nastal v jeho životě náhlý zlom „Náhodou jsem slyšel klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, který mě přiměl k tomu, abych se hraní začal znovu věnovat. Bylo to tak intenzivní, že jsem po gymnáziu nastoupil na konzervatoř a pak připojil i studium hudební vědy,“ říká šéf ostravské filharmonie.

Proč jste nezůstal jen u hry na klavír?
Měl jsem a mám hudbu rád, ale nechtěl jsem být jen profesionálním hráčem, připadalo mi to svým způsobem málo. Pochybuji i o tom, že bych byl úplně dobrým interpretem. Našel jsem se v hudební teorii. Jako hudební manažer jsem pak zúročil jak studium na konzervatoři, tak i znalosti z hudební vědy.

Od září roku 2012 vedete ostravskou Janáčkovu filharmonii. Co máte na starosti?
Snažím se nalézat harmonii mezi ekonomickou a uměleckou složkou. Jde mi o co nejlepší uměleckou kvalitu, které dosáhneme výběrem sólistů, dirigentů a přípravou repertoáru. Na to vše musím zajistit peníze. Musím znát potřeby orchestru, silné stránky i slabiny, na kterých společně pracujeme. Při tom všem máme finanční limity – hráči jsou bohužel odměňováni neadekvátně svým kvalitám a vzdělání, což je problém celé České republiky. Hostující umělci pak musí často slevit ze svých požadavků, abychom si je vůbec mohli dovolit. Výsledkem mé práce je vždy konkrétní koncert, představení, a to co nejlepší. To je pro mě největší motivace. Chodím téměr na všechny koncerty. Je třeba sledovat umělecký vývoj orchestru a mít představu, kterým směrem se ubírat. A hlavně mě hudba prostě baví.

Váš pracovní den musí být dlouhý...
Začínám kolem půl osmé a můžu skončit v deset i ve dvanáct hodin večer po koncertě. Faktem je, že tím trošku trpí rodinný život – s rodinou žijeme kousek od Brna a já pracuji v Ostravě. Naštěstí jsme si nastavili režim, ve kterém může fungovat obojí. V Ostravě se věnuji práci bez časových omezení, doma, především o víkendech, se pak snažím věnovat pouze rodině. Samozřejmě i oni jsou zapojení do mého pracovního života.

Při nástupu do Janáčkovy filharmonie jste prohlašoval, že z ní chcete udělat první těleso na Moravě. Daří se vám to?
Je to relativní věc. Mým cílem bylo vyprofilovat Janáčkovu filharmonii tak, aby se z ní stal orchestr významný na Moravě, v České republice a možná i v Evropě v nějaké konkrétní oblasti. Již delší čas se velmi dobře prezentujeme zejména interpretací soudobé hudby. Tu jako jeden z pěti velkých orchestrů v republice provozujeme nejčastěji, jsme na ni zvyklí a troufnu si říci, že ji děláme opravdu dobře. Zaměřujeme se i na hudbu Leoše Janáčka. V tomto směru nejsme jediní, ale mou snahou je, aby se Janáčkovo dílo provozovalo co nejvíc. Do každé sezony se proto snažíme něco od něj zařadit.

Je Janáček váš oblíbený autor?
Patří k mým nejoblíbenějším. Cestu k němu jsem však chvíli hledal. Janáček je geniální skladatel, v jeho hudbě je neskutečná upřímnost a fascinuje mě na něm také to, jak nekompromisně došel ke svým uměleckým vrcholům. Liší se snad od všech skladatelů, je mimořádně osobitý. Jsem rád, že jsem v ústavu hudební vědy měl možnost navštěvovat přednášky odborníků, jako jsou Miloš Štědroň nebo Jiří Zahrádka, i ti mi v mém hudebním směřování a cestě k tomuto skladateli pomohli. Díky Janáčkovi pak objevuji i svět opery, jejíž velký fanoušek nejsem. Blízcí jsou mi také autoři první poloviny dvacátého století, v současnosti se věnuji české hudbě tohoto období. Na cestách mezi Brnem a Ostravou však momentálně poslouchám jen Temperovaný klavír J. S. Bacha.

Jste vlastně neustále obklopený hudbou.
Je to tak. Bohužel však musím říci, že jakmile se člověk dostane do prostředí profesionálního managementu, tak alespoň v mém případě poslouchám hudbu čím dál méně jen tak pro zábavu. Přiznám se, že u mě také trošku vychladly emoce spojené s hudbou. Občas se přistihnu, že něco poslouchám a hned analyzuji provedení, tempo, dynamiku. Při skvělém koncertu ale analytická část ustupuje a emocionální stránka hudby mě pohltí. Je to také jednoduché kritérium rozeznání dobré a špatné interpretace. Ve chvíli, kdy na analýzu zapomínáte, je to správně.

Dobré koncerty jsou vaším cílem, daří se vám o tom přesvědčit i posluchače?
Bez posluchačů by naše existence byla svým způsobem zbytečná. Jedním z našich úkolů je hudbu zpřístupňovat a vysvětlovat. Po světě chodí spousta potenciálních posluchačů klasické hudby, ale neměli to štěstí či možnost se k ní dostat. Snažíme se tedy hledat cesty, jak se jim dostat pod kůži, jak jim vysvětlit, že klasická hudba není anachronismem, ale naopak velmi aktuální záležitostí a může obohatit jejich život.

Daří se vám zaujmout i děti?
To je v tuto chvíli jedna z našich priorit a mám pocit, že se nám daří naplňovat. Po svém nástupu jsem zavedl nový cyklus pro rodiny s dětmi od pěti do deseti let, který má velký úspěch. Nevím, jestli z těchto dětí budou za třicet let naši posluchači, ale chci zprostředkovat kvalitní zážitek, který si budou pamatovat. Chci jim dát možnost klasickou hudbu poznat a v budoucnu se k ní třeba vrátit.

V Ostravě s orchestrem vzděláváte děti, v Brně vysokoškoláky. Baví vás učení?
S kolegy se snažíme dávat studentům hudební vědy praktičtější průpravu ve hře na klavír, aby byli schopní lépe číst partituru, analyzovat a prostě pracovat přímo s hudbou. Učení mě baví, jsem rád, že mohu být součástí univerzitního týmu, ze kterého jsem vzešel, a předávat zkušenosti z vlastní praxe. Od tohoto semestru učím také na Ostravské univerzitě kulturní management, ale Masarykova univerzita je moje alma mater.

Masarykova univerzita | Masaryk university