online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Šimáčková: Právo je férové hledání spravedlnosti

Kateřina Šimáčková.

Chtěla studovat teorii literatury nebo sociologii, dala však na radu maminky a šla na práva. Soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková říká, že ji ke studiu přivedl i fakt, že jde o praktické vzdělání, díky kterému může pomáhat lidem.

Svého rozhodnutí nelituje. Už za studií ji zaujalo ústavní právo a organizace statní a politické moci, a když školu končila, přišla sametová revoluce a stejně jako jiným se i jí otevřely možnosti studovat v zahraničí. Přestože se většinu času soustředila na ústavní právo, začala svou kariéru jako advokátka.

Rozhovor vznikl v roce 2013 pro časopis Absolvent Masarykovy univerzity.

Pamatujete si na první právní radu, kterou jste udělila?
Myslím, že někdy ve třetím či čtvrtém ročníku jsem sepisovala sousedce návrh na rozvod. Ale pamatuji si jinou věc. Když jsem v roce 1993 pracovala jako advokátní koncipientka, přišel do bývalé advokátní poradny v Divadelní ulici takový rozčilený pán, kterému úředníci sebrali syna a navíc proti němu vedli trestní řízení za nezaplacení poplatků za dětský domov. Sice jsem nevyřešila situaci této konkrétní rodiny, ale sepsala jsem na základě jejího příběhu svou první ústavní stížnost. Díky ní zrušil Ústavní soud jedno z ustanovení zákona o rodině, které umožňovalo státním úředníkům odebírat děti rodičům, ačkoliv ústava dávala tuto pravomoc jen soudům. Ta stížnost vlastně ani není mnou podepsaná, podal ji advokát, pro kterého jsem pracovala, ale je to jedna z mých prvních velkých zkušeností, že na základě osudu jednoho člověka můžete změnit zákon, který je v rozporu s ústavou.

Jako advokátka jste se hodně zabývala lidskoprávní problematikou a toto zaměřeni vám zůstalo. Na co jste ze své práce nejvíc hrdá?
Mám cely seznam věcí, které jsem předkládala Ústavnímu soudu. Dokonce se mi podařilo vybudovat si takovou pověst, že mí spolužáci a kamarádi se mnou konzultovali případy, které tam podávali oni. Současně jsem si udělala dobré jméno při zastupování různých skupin senátorů, které napadaly konkrétní nekvalitní legislativu, tedy i v rámci takzvané abstraktní kontroly norem nespojené s konkrétními případy. Největší smysl pro mě asi měl návrh, jehož výsledkem byl „přílepkový“ nález. Ústavní soud tehdy řekl, že ani parlament nemůže všechno a musí se řídit určitými pravidly, jako je legislativní procedura, a nemůže si například uzurpovat právo rozhodovat o věcech, které mu nepřísluší. Jeden z poslanců až v závěru legislativní procedury „přilepil“ k jednomu ze zákonů změnu jiné nijak nesouvisející normy, asi aby vyhověl jedné podnikatelské skupině na úkor fondu pojištění vkladů. Tento případ má i širší poučení, že když nějaký státní orgán poruší pravidla procedury, tak je za tím většinou schovaná nějaká špinavost.

A nemrzí vás, že jste nikdy nerozkryla tyto špinavosti dopodrobna?
To ani není potřeba. Když budeme všichni dodržovat pravidla, tak ti „zlí“ prostě nedostanou prostor. Podle mého názoru docela stačí, když každý úřad děla to, co má. Je to cesta, která pomůže omezit špatné jevy ve společnosti.

Zrovna na úřady ale mnoho lidi nadává a nejsou s jejich činnosti spokojení. Co si jako bývalá soudkyně Nejvyššího správního soudu myslíte o práci úředníků v Česku?
Statní správa se kultivuje a pracují tam kvalitní právníci. Navíc existuje užitečná koexistence mezi úřady a Nejvyšším správním soudem. Úředníci musí respektovat rozhodnutí soudu, protože ten sjednocuje výklad předpisů, a jejich kritika některých naopak pomáhá v dalším vývoji soudu. Je tady ale jiný problém, a to ten, že správní soud často rozhodoval i s dvouletým zpožděním o zákonech a úpravách, které už neplatily. S kolegy jsme se někdy smáli tomu, že vlastně děláme historické právo.

Jak je takové zpoždění možné?
Největší nešvar, který prostupuje všemi oblastmi statní správy, jsou stále změny legislativy. Zákony se mění i několikrát za jeden rok. Přijde mi například zvláštní, že člověk, který má stále stejné postižení a potřebuje stále stejnou sociální výhodu, je vystaven tomu, že se výhoda každý rok jmenuje jinak a musí o ni žádat u jiného úřadu. Nedává to smysl a pro občany je to složité a obtěžuje je to.

Má vůbec v takové situaci správní soudnictví smysl?
Statní správa potřebuje být pořád hlídána. I v zemích, jako jsou Rakousko, Francie nebo Německo, má správní soudnictví stále významnou roli. Už jako advokátka jsem si všimla, že dobře fungující správní soudnictví kultivuje státní správu, a dokonce si myslím, že dobří správní úředníci kvitují rozhodování soudů, protože ty pro ně interpretují právní problémy.

Mluvíte o dobrých úřednících, existuje podle vás také něco jako dobrý soudce?
Musím přiznat, že já sama jsem se ani ve třiceti ještě necítila na to, abych rozhodovala o cizích osudech. Stala jsem se soudkyní až po čtyřicítce. Myslím si, že je velmi užitečné, když přijdete do justičního systému se zkušeností z jiné oblasti práva, v mém případě se zkušeností advokátky. Myslím si také, že nejde ani tak o hledání ideálního soudce jako ideálního soudu. V jednom ze senátů Nejvyššího správního soudu jsem například působila já jako bývalá advokátka spolu s dlouholetým kariérním soudcem a právničkou, která dříve pracovala pro ministerstvo práce a sociálních věci a měla zkušenosti s přípravou zákonů. Podobný mix podle mě vytváří možnost pro moudré rozhodování, protože jsou v něm zastoupeny všechny pohledy na věc.

„Ministerstvo spravedlnosti ani jiný státní orgán totiž nikdy neujasnilo, jakou má představu o výběru soudců a jak se mají lidé na tuto kariéru připravovat,“ kritizuje Šimáčková.

Sama jste říkala, že jste se ještě ve třiceti necítila na kariéru soudkyně, přesto je 30 let hranice pro jmenování soudců. Považujete to za správné?
To záleží člověk od člověka, někteří lidé se možná cítí dříve zralí než já. Co ale kritizuji na organizaci systému justice v České republice, je pravě oblast výběru soudců. Když se mě student zeptá, co má dělat pro to, aby se stal dobrým advokátem, můžu mu poradit. Ale když se mě zeptá, jak to udělat, aby byl soudcem, tak nevím. Ministerstvo spravedlnosti ani jiný státní orgán totiž nikdy neujasnilo, jakou má představu o výběru soudců a jak se mají lidé na tuto kariéru připravovat. Každá instituce je přitom jen tak dobrá jako její členové. My se hodně věnujeme organizaci justice a s větším či menším úspěchem tomu, jak mají vypadat zákony, ale nemáme kariérní řád či postup, jak vybírat ty správné soudce. Jsem vlastně překvapena tím, že přes živelnost a neorganizovanost tohoto procesu, kdy některé soudy dělají výběrová řízení a jiné ne, přicházejí do justice mladí nadějní právníci.

Mluvíte-li o mladých právnících, musím se zeptat na vaše působení na Právnické fakultě MU. Sama jste studovala ještě za starého režimu a od 90. let učíte. Změnila se nějak za tu dobu výuka práva?
Zcela určitě. Otevřeli jsme se světu a začali se soustřeďovat na hodnoty v právu. Vysvětlujeme studentům, že právo nemůže být bezhodnotové, musí sloužit demokratickému právnímu státu. Důležité také je učit mladé lidi tomu, že byt právníkem neznamená být cynikem, který použije všechny prostředky k dosažení svého cíle, ale znamená to přispívat k fungování pravidel ve společnosti. Třetí oblastí, které se věnujeme, je dovednostní vzdělávání. Naší snahou je, aby se studenti nememorovali texty, ale učili se kvalitní právní argumentaci, vystupování před soudy a také práci se skutečnými klienty. Sama se snažím o to, aby působili v právnických nevládních organizacích. Tam mohou kromě praktických právních dovedností získat i jakýsi základ v oblasti životních hodnot, protože pomáhají většinou sociálně slabým lidem, cizincům, při ochraně životního prostředí či lidských práv. Organizujeme také lidskoprávní moot court, tedy simulované soudní jednání, kde předložíme studentům nějaký právní problém a oni jej jako zástupci různých stran řeší.

Jak posuzujete, kdo vyhrál?
Studenti budou třeba řešit případ, kdy je ze střední školy vyhozený chlapec, který má neortodoxní názory – trochu rasistické a elitářské a snaží se pro ně získat i spolužáky. Jeden tým bude zastupovat studenta a jeho svobodu projevu a druhý bude hájit školu, která rozhodla o jeho vyloučení pro řadu kázeňských prohřešků. Studenti budou argumentovat ve prospěch svého klienta. A co se posuzování týká, nehodnotíme to, zda zvolili správné řešení, ale to, zda postupovali profesionálně správně. Vzorové případy jsou nastavené tak, že u nich neexistuje dobré a špatné řešení. Chceme totiž, aby si studenti uvědomili i další fakt, a sice že v právu jednoznačná a dopředu daná správná řešení neexistují a oni se musí naučit především respektovat správnou cestu při hledání výsledku.

Tvrdíte, že v právu neexistuje dopředu dané správné řešení. Pro lidi bez právního vzdělání je ovšem takové hledisko často nepochopitelné. Je to proto, že právní povědomí stále není v České republice na vysoké úrovni?
Srovnáme-li standardní demokracie, jako jsou Německo, Velka Británie či Francie, tak tamní společnost je v oblasti práva mnohem lepe vzdělaná. Je to lepší rolí medií, která tam mají vyšší společenskou zodpovědnost a snaží se zvyšovat právní vědomí obyčejných lidí. Větší zodpovědnost však mají i právní profesionálové, kteří se snaží nezastírat problémy, ale srozumitelně je vysvětlit. Dobrého odborníka v každém oboru poznáte podle toho, když dokáže svůj složitý profesní problém vysvětlit tak, aby mu rozuměl i člověk, který nemá specializované vzdělání. Samozřejmě je také důležité zkvalitnění vzdělání na základních a středních školách. Právní i mediální gramotnost mi přijde stejně užitečná jako dějepis, zeměpis a další předměty. Děti by se měly učit o tom, jak je konstruovaná česká ústava nebo do jakých základních právních vztahů se v životě dostanou.

Je vůbec právo dostupné pro běžnou populaci?
Česká republika má velký deficit v oblasti bezplatné či levné právní pomoci pro lidi, kteří mají právní potíže, ale nejsou na tom třeba finančně dobře. I oni potřebují dostat jednoduchou, srozumitelnou a hlavně dostupnou pomoc. Já spolupracuji například s organizací Pro bono aliance, která zprostředkovává neziskovým organizacím právníky. Díky ní si i renomované zahraniční právní kanceláře adoptují dva nebo tři případy a zastupují obyčejné lidi. A hodně
mých studentů si založilo vlastní neziskovky, v nichž se věnují ochraně základních práv.

To možná trochu odporuje zažitému stereotypu, že na práva chodí lidé, kteří chtějí vydělávat hodně peněz...
Já v tom necítím rozpor. Můžete vydělávat peníze a u toho se můžete chovat slušně. Domnívám se, že nemůžete žit šťastný život, aniž byste ze sebe měli dobrý pocit. Přijde mi proto ideální, když i lidé, kteří chtějí vydělávat peníze a mít společenskou prestiž, věnují třeba osmdesát procent svého času byznysu a zbytek pomoci jiným. Navíc na práva chodí stále častěji lidé, kteří chtějí měnit svět a právo berou jako užitečný nastroj. Stoupá počet studentů, které nezajímá jen advokacie, ale i justice nebo funkce ve státní správě.

Osobně jste si prošla několik právnických profesí a nakonec jste, dá se říci, dosáhla vrcholu a stala se ústavní soudkyní. Co to pro vás znamená?
Už jsem v jednom rozhovoru spontánně odpověděla, že z mého pohledu v právnické profesi už vlastně není nic víc než být ústavním soudcem. Znamená to pro mne velkou výzvu a velký závazek. Budu se hlavně snažit nikdy nezapomenout na ten pocit, když jsem se svými klienty stála před zavřenou branou spravedlnosti a bušila na ni zvenčí.

Jaká bude vaše práce na Ústavním soudu?
Jednou věcí je samozřejmě rozhodování ve věcech ústavnosti zákonů a porušování ústavy. Stejně důležitá je ale práce na ústavních stížnostech, jimiž je soud zavalen. V těchto případech musíte rozhodovat poměrně rychle, ale současně vám nesmí utéct žádný vážný zásah do základních práv. Znalost české ústavy a ústavních práv v jiných zemích je důležitá, ale zároveň nelze zapomínat na lidské osudy. Jako advokátka dobře vím, že pro řadu lidí je ústavní soud poslední instancí, ke které se upínají. Myslím si, že tato práce potřebuje životní moudrost a vysokou právní erudici, aby člověk dokázal už ze spisu poznat, že to v obecné justici dopadlo dobře a není potřeba zasáhnout, ale poznat i okamžiky, kdy je třeba poskytnout ochranu základního lidského práva. Navíc to musíte dělat rychle. Lidé chtějí spravedlnost v reálnem čase, protože jinak nemá smysl.

S rychlostí to ale u českých soudů, včetně toho Ústavního, není dobré...
Zatížení Ústavního soudu je poměrně velké. Myslím si, že by pomohlo zvýšení počtu asistentů a pomocného personálu. V současnosti má ústavní soudce k dispozici tři asistenty a o jednoho či dva víc by ještě zvládl. Přijde mi absurdní, že se nenajdou rozpočtové možnosti pro tak malou organizační změnu, která by přitom mohla počet vyřízených případů výrazně zvýšit.

Vyzkoušet si pobyt v klecovém lůžku byla podle Šimáčkové asi ta největší škola lidských práv.

Vaši předchůdkyni na Ústavním soudu byla mimo jiné Eliška Wagnerová, s níž vás mnozí srovnávají a kterou považujete za svůj vzor.
Považuji ji za nejinspirativnější a nejopravdovější osobnost současného ústavního práva, ale lidí, od nichž se mohu něco naučit, je samozřejmě víc. Mým největším vzorem byla moje maminka. Byla lékařkou a pracovala s psychiatrickými pacienty. Občas jsem trávila třeba Štědré večery s dětmi z psychiatrického oddělení a i to pomohlo v mé orientaci na lidská práva. Už tehdy jsem pochopila třeba to, že je-li někdo psychiatrický pacient, neznamená to, že by měl mít méně práv než zdravý člověk. Maminka měla mimořádně moderní názory a respektovala všechna základní práva svých pacientů možná víc, než je respektují někteří lékaři dnes. Přesně si pamatuji také moment, kdy učila studenty medicíny a říkala jim, že budou muset rozhodovat i o takových věcech, jako je umístění pacienta do klecového lůžka. Tehdy je vyzvala, ať si tam zkusí vlézt a všichni včetně mě to vyzkoušeli. Byl to silný zážitek toho, kdy vás zavřou do klecového lůžka a pak zavřou dveře od pokoje a odejdou... Možná tohle byla největší škola lidských práv, kterou jsem za svůj život zažila, a můj vůbec první kontakt s lidskými právy.

Přestože se dlouhá léta pohybujete v oblasti práva, v soukromém životě je tomu jinak. Váš manžel je dramaturg a spisovatel. Jak jste se vůbec potkali?
Oba pocházíme z Brna, chodili jsme na stejné gymnázium, a i když on studoval filozofickou a já právnickou fakultu, často jsem sedávala na filozofické fakultě na přednáškách ze sociologie. Za studentských let jsme také chodívali do stejných kaváren a máme řadu společných přátel a vlastně jsme se ani nemohli nepotkat. Jsme spolu už dvacet let a mam pocit, že čím déle spolu jsme, tím klidnější a hezčí je naše soužití. Nejsme stejní, ale navzájem se obohacujeme. Mě zajímají jeho názory na právní otázky, které řeším, protože není právník, ale člověk, který přemýšlí o světě. Stejně tak mi on dává číst své knihy, a dokonce bych řekla, že mám víc životních příhod, které mu můžu říct a které se dají využít v literatuře.

Pracujete jako soudkyně, učíte a budujete si akademickou kariéru, zastupujete Česko například i v Benátské komisi pro otázky ústavy... Jak stíháte tolik věcí?
Mé různé pracovní aktivity se výborně doplňuji. Když jsem na soudu, tak v klidu píšu rozsudky, ve škole si zase povídám se studenty, takže u jedné práce odpočívám od té druhé. V Benátské komisi pro změnu řeším problémy jiných zemí a odpočinu si tak od těch našich. Myslím si, že je to dobra obrana proti vyhoření. Snažím se také relaxovat cvičením a mám ráda procházky se svým manželem a naším psem. Hodně si také odpočinu s různými druhy umění, mám ráda hudbu, filmy, hodně čtu. Mám velký talent být konzumentkou umění a užívám si to.

Masarykova univerzita | Masaryk university