Bystřičan: Dokument je znásilnění pohodlné duše

Život Ivo Bystřičana se točí kolem témat, nad kterými lidé přemýšlet nechtějí nebo někdo ani nechce, aby o nich společnost věděla. Absolvent sociologie, sociální politiky a sociální práce se svému oboru věnuje jinak než jeho kolegové z fakulty sociálních studií – točí dokumenty, mimo jiné pro Českou televizi. Přitom si ale myslí, že ideální by bylo dokumentaristiku jako obživu vůbec nemít. „Je to umění a na to se nedá nahlížet tak, jestli se jím může člověk živit.“

Pod označením spolupracovník České televize si člověk může představit kde co. Jak to v praxi vypadá?
V televizi je okruh kreativních producentů, kteří působí ve studiích v Praze, Brně a Ostravě, a já jim přináším náměty. Nabízím jim, co bych chtěl dělat, ať už se jedná o díly jejich cyklů, které mě zajímají, třeba pořadu Nedej se, nebo solitérní filmy, jako byl třeba Mých posledních 150 000 cigaret. S televizí spolupracuju také jako externí dramaturg diskusního pořadu Konfrontace Petra Fischera a teď jsem dokončil cyklus Kmeny, který vzniknul podle stejnojmenné knihy o městských subkulturách. Dělám i zakázky, ty se ale také točí většinou kolem neziskového sektoru.

Schválně?
Komerci jako takovou neodmítám, ale tím, že mám těžiště v kritičtějším přístupu k věcem, tak mě neoslovuje tolik. Podle mě není úplně každé podnikání v pořádku a jsou takové typy, které mi dost vadí. Třeba tabákový průmysl nebo bezduchá obchodní centra zaplevelující města. Nechci s nimi mít jako autor nic společného.

Jenže takové firmy často dávají televizím peníze na projekty, které mohou mít důležitý společenský dopad. Kde máte v tomto ohledu hranici?
Podle mě je to jednoduché, nemělo by se to vůbec stávat. Problém je, že každý za svoje peníze něco chce. Česká televize má peníze od nás, koncesionářů, a tak něco zaručuje. Měla by se nás všech zastávat a měla by dbát na to, aby pojmenovávala věci, se kterými má společnost problém. Měla by pěstovat zábavu, kterou nikdo jiný nepěstuje, mimořádnou, odvážnou, dokumenty produkovat nezávislé a razantní. Věci, které jsou sponzorované, tohle prostě zaručit nemůžou. Ani když se sponzor do výroby nemíchá, tak je to pořád hloupé v tom, že podezření z prosazování vnějších zájmů se takové dílo nezbaví.

Televizi jste ale nedávno kritizoval za to, že v tvorbě dokumentů odvážná není, což pak deformuje vnímání lidí, protože nejsou schopní nebo ochotní kriticky přemýšlet.
To jsem říkal zhruba před rokem a myslím, že z hlediska dokumentárních pořadů je to o něco lepší. Vznikl třeba docusoap Třída 8.A, dělala se sociálně experimentální Zlatá mládež, to všechno má dramatický i kritický potenciál. Televize se v tomhle hodně inspiruje Západem, má dobré tvůrce, ale na druhou stranu trpí autorský dokument. Docusoapy, byť zdařilé, začínají nahrazovat solitérní dokumenty, čímž přicházíme o podstatnou část hlubšího pohledu na společenské dění. Když nějaká platforma přemýšlení zmizí, tak je to nenávratná škoda, stejně jako když vymizí živočišný druh. Ztrácí se diverzita, a tím slábne i systém.

Vraťme se k vám. Jste absolvent Masarykovy univerzity i FAMU. Jak jste to dohromady stihnul?
Nejdřív jsem dělal sociální politiku, sociální práci a sociologii, v té jsem pokračoval i na magistru. Ve čtvrťáku jsem se dostal na FAMU, takže jsem v Brně přerušil, udělal jsem prvák na FAMU, přerušil FAMU a dodělával v Brně diplomku. Chvilkami jsem ani nevěděl, kde zrovna jsem.

Proč jste se na tyhle obory tedy vůbec vrhnul?
Člověk potřebuje dělat něco reálného, pro někoho reálného a být pro někoho důležitý. Platí to i pro muže, ačkoliv si spousta lidí myslí, že sociální práce je obor spíš určený pro ženy. U mě to ale bylo i o tom, že mě vždycky provokovaly instituce. Když něco má být nějak a je to dáno jenom setrvačností věcí, automatikou jejich aktérů, tak mi to vždycky vadilo. Nemám prvoplánový problém něco udělat, ale často to ve mně vzbuzuje otázku, proč to tak vlastně musí být.

Na sociální práci jsem chtěl jít proto, že se s její pomocí dá v rámci institucí něco měnit. Zejména pomoct deklasovaným lidem. Sociologie pak pomáhá hledat odpověď na otázku, nakolik jsou za tím společenské mechanismy. Teď to ale říkám konkrétněji, než jsem si to tehdy sám uvědomoval.

A jak se do toho namíchal dokument? Jistě, filmem můžete měnit svět, ale to můžete taky tím, že pojedete učit do školy do nepálských hor.
To já bych nemohl, neumím učit (směje se). Mám problém, že nevydržím dlouho u jediné věci, jsem dost roztěkaný a zajímá mě spousta věcí naráz. Díky bohu se tím pádem hodím do téhle tekuté a těkavé doby. Pro dokument je to dobré, protože aby ho člověk mohl dělat, tak se taky během dvou let zabývá třemi čtyřmi věcmi naráz a průběžně. Pořád se potkávám s lidmi, všímám si nových témat a hledám nové způsoby uchopení.

Mimochodem, jde v českých poměrech točit úplně nezávislé dokumenty bez pomoci silné organizace?
Jde. Ale myslím si, že ideální je se točením dokumentů vůbec neživit. Dokument by měl být filmovým vyjádřením niterného vztahu ke světu kolem. Je to umění a na to se nedá nahlížet optikou, jestli se jím člověk může živit. Pokud se někdo dobře živí dokumentem, tak ho dělá blbě. Ideální by bylo, abych nemusel dělat nic, měl peníze a mohl jen natáčet (směje se).

Ve filmu Mých posledních 150 000 cigaret jste se jako de facto jednotlivec postavil tabákovému průmyslu, jehož reprezentanti nereagovali vstřícně. Mělo to pak ještě nějakou dohru? Vyhrožoval vám někdo?
Pár nepříjemností bylo. Proto je pro mě u některých témat důležité, že spolupracuju s televizí veřejné služby, která to celé zaštítí. Pořád je nositelem nějakého společenského étosu, otvírá mi dveře tam, kam bych se jako samostatný tvůrce možná nedostal.

V dokumentech aktéry často dostáváte do nepříjemných situací, točíte věci, u kterých lidé nechtějí, aby je někdo točil. Není vám to nepříjemné?
Že by mi z toho bylo nějak zvlášť příjemně, to ne. Dřív jsem pracoval v domovech důchodců a tam se snažíte, aby bylo lidem dobře, ne o opak, což dělám teď spíš. Snažím se ale filmem jednat ve veřejném zájmu a zastávat se slabších. Proto mi tolik nevadí, když kvůli mně někdo čelí něčemu nepříjemnému.

Řekl jste si někdy u hotového filmu, třeba s odstupem, že jste něco přehnal?
Ani ne. Karel Vachek říká, že filmem chce donutit diváka přemýšlet nad tím, o čem vůbec přemýšlet nechtěl. Je to vlastně takové znásilnění pohodlné duše. Film beru v prvé řadě jako prostředek změny myšlení. Jak aktérů filmu, tak jeho diváků.

Masarykova univerzita | Masaryk university