Lepší právník je ten, který toho víc přečetl

Proč české právo ve světě nikoho nezajímá, kde jsou rezervy českého akademického světa a proč dává smysl finančně podporovat někoho, koho ani neznáte? O tom jsme mluvili s absolventem Právnické fakulty MU Adamem Rakovským, který dnes působí v Praze jako advokát velkých společností.

Vždy jste věděl, kam profesně míříte?
To ne. Ale vše jsem se snažil dělat nejlépe, jak umím. Jsem z generace, která měla pocit, že jí patří svět. Maturoval jsem v roce 1994. Tehdy šlo všechno, proto jsem se snažil využít možností. Na střední škole jsem byl v matematicko-fyzikální třídě. Ale být tenkrát výzkumníkem v oblasti lomu světla nemělo v tomto státě smysl. Takže jsem z fyziky odmaturoval a šel na práva. Bylo to prestižní a zajímavé.

Působil jste v Ústavním soudu, jako asistent na ekonomicko-správní fakultě, jako doktorand na fakultě sociálních studií. Proč jste na žádné z těch institucí nezůstal?
V prvé řadě jsem pochopil, že úspěch v justici je obtížně měřitelný. A co se týká učení, měl jsem pocit bezútěšnosti. Učil jsem desítky studentů, kterým jsem připravil čítanku, a oni se na seminář stejně nepřipravili. Ztrácel jsem motivaci. Také mi nevyhovovala publikační logika – pořád je třeba psát a přitom české právo ve světě nikoho nezajímá. I proto jsem učil evropské právo a jednotný vnitřní trh. A navíc zdejší odborná elita je úzká. Na každý obor je pár profesorů a těžko se vede neosobní věcná diskuse. Stát je malý, z čehož logicky vyplývají omezení. No a pak to taky byly peníze.

Potřeboval jste už vydělávat?
Dostával jsem čtyři tisíce jako postgraduant a dvanáct set příplatek. Byl jsem čerstvě ženatý. Je možné přistoupit na logiku, že budete do 30 let pracovat v podstatě zadarmo a odložíte osobní život, ale já tu volbu neměl. Dosud mám, už patnáct let, jednu ženu. A jestli mělo naše manželství být hospodářsky samostatné, nemohl jsem zůstat v akademické sféře.

Nepřišlo tímto způsobem akademické prostředí o nejlepší mozky?
Určitě, vždyť nejmladší český miliardář Dan Křetínský byl o ročník výš.

Účastnil jste se řady letních škol a cestoval studijně do zahraničí. Co vás to naučilo?
Že právo nemá jeden výsledek. Naučil jsem se myslet systémově. Nejsou důležité paragrafy, ale pochopení systému. A taky jsem zjistil, že učit se dá diskusí. Ale to je obrovská odpovědnost i pro studenta.

Jaký jste byl vy student?
Snažil jsem se být nejlepší. Student by měl mít touhu a motivaci. Na rozdíl od jiných spolužákům jsem strávil šest týdnů na letních školách, zatímco oni leželi u moře nebo byli brigádě, kde česali jablka.

A co vaše působení v akademickém senátu?
Senát byla jedna z možností, jak změnit věci, se kterými jsem na fakultě nesouhlasil. Škola je z části placena od počtu studentů, nemůže si snadno dovolit přijmout více učitelů, ti zároveň nemohou učit i bádat a částečně se to lepí přijímáním doktorandů. Takže to nemá řešení. Je to kvadratura kruhu. Navrhoval jsem třeba, aby jedním z kritérií pro přijímání na koleje byl prospěch. Přijde mi v pořádku podporovat meritokraticky toho, kdo na fakultě studuje.

Při tom jste se určitě naučil vyjednávat či argumentovat?
Rozhodně. Získáte při tom spoustu soft skills, zbavíte se předsudků, lidem okolo otevřete oči, že váš názor nemusí být zlý. Zažijete první porážky a argumentační vítězství.

Jak se na právo díváte dnes z pohledu advokáta?
Je to strašně těžká práce, protože je jednotvárná. Čtete práce lidí, kteří jsou chytřejší než vy, z různých dob a zemí. A buď si to pamatujete, nebo ne. Pokud u složitých problémů neznáte řešení, tak jste málo četli. Většina právníků není dobrých tím, že by byli zvláště nadaní, ale tím, že víc přečetli. Daleko víc získáte abstraktní prací do zásoby, než konkrétní zkušeností. Když jste schopni přijmout zkušenost lidí chytřejších než vy a přiznáte si to, poskočíte před jinými.

Často školíte, a to i soudce. Co vám to přináší?
Tím, že školím, mě rozhodně neubývá. Z mého pohledu je dobře, když víc lidí myslí v podobných pojmech a rozvíjí se diskuse. Současný systém navíc přestává být férový. Soudce na okresním soudu má povinnost vydat třicet rozhodnutí za měsíc. Jen zúřadovat to, pozvat účastníky či zajistit jednací síň ho stojí spoustu času. Je tak v nevýhodě proti mně jako advokátovi, který má za měsíc případy vyřešit dva. Sice složité, ale jen dva. Mám tedy luxus, že můžu hodně času trávit přemýšlením. A přijde mi tím pádem férové něco vracet systému.

Sponzorujete například konferenci COFOLA na brněnské právnické fakultě, děti bez rodiny, kulturní instituce...
To v evropské civilizaci není nic neobvyklého. Je to mravní odpovědnost, která se váže k bohatství. A byl bych rád, aby takových lidí bylo víc. Fakultu vnímám jako společenství těch, co tam studovali, studují a studovat budou a cítím jako svou morální povinnost ji podpořit. A pokud jde o to ostatní: rozdíly mezi lidmi často spočívají v tom, že jsme byli nezaslouženě obdarováni tím, v jakém čase, komu a kde jsme se narodili. Kdybych se narodil na Ukrajině před dvaceti lety, mohl bych být geniální, jak jsem chtěl, ale teď bych byl třeba mrtvý. Taky jsem se mohl narodit zde, ale jako příslušník vyloučené menšiny, a nejspíš bych se nedostal ke vzdělání.

Má na vaše donátorství vliv to, že jste věřící člověk?
Mí dva společníci z kanceláře věřící nejsou, a dělají to samé. Naše zkušenost říká, že je spíš trapné, že jsme v tom sami. K tomu, aby bylo bohatství sociálně akceptováno, musí něco dávat. Pokud si ho necháte pro sebe, je to vaše selhání. Společnost se na vás složila.

Proč se to tedy neděje?
Asi je to obecnější jev selhání elit, nebo spíše jejich neexistence. V okamžiku, kdy si přiznáte, že jste elita, přijímáte obrovskou odpovědnost. Být elitou nevnímám pejorativně, ani snobsky či jako chlubení. Nikdo přece nemůže říct, že vše dokázal sám.

 

Masarykova univerzita | Masaryk university