Izraelský absolvent narazil díky Muni na kus rodinné historie

Když Izraelec Roye Mauthner dával před dvěma lety absolventský rozhovor měsíčníku Muni, vůbec netušil, jak velký význam to pro něj i pro jeho rodinu nakonec bude mít. Zmínil se v něm o svém pradědovi, a protože byl rozhovor vydaný v angličtině, narazili na něj němečtí výzkumníci, kteří pátrali po příbuzných jistého Viktora Mauthnera. Ve svých archivech totiž měli knihy podepsané tímto jménem.

Napadlo by vás, že zmínka o pradědovi v rozhovoru pro Muni váš může takhle propojit s rodinnou minulostí?
Vůbec ne. Jenom jsem se krátce zmínil, že můj dědeček pocházel z Prahy. I díky takovému drobnému detailu v rozhovoru se mi na Facebooku ozvala jedna výzkumnice z Německa, jestli se náhodou můj pradědeček nejmenoval Viktor Mauthner – se zvědavostí jsem odpověděl, že ano. Výzkumnice hledala Viktorovy potomky, v archivu knihovny v Hamburku totiž našli knihu, na které bylo napsáno, že patří Viktorovi Mauthnerovi z Vinohrad v Praze.

Kde se tam vzala?
Zřejmě ji ukradli nacisti, když byl praděda Viktor spolu s jeho ženou Annou deportován do Terezína, tehdy jemu a jeho rodině z domu v Praze vzali úplně všechno, potřebovali peníze na válku. Nejsme schopni přesně zjistit, jak kniha skončila v archivu knihovny, zřejmě ji nacisti prodali a kniha několikrát změnila majitele, až se ocitla v archivu, možná darem od nějaké organizace, těžko říct.

Tu knihu napsal Theodor Herzl, rodným jménem Binjamin Ze'ev Herzl, otec moderního sionismu – zastánce názoru, že by Židé měli mít vlastní národní stát Izrael. Můj praděda byl jeho velkým obdivovatelem, dokonce po něm pojmenoval svého syna Benjamina, mého dědečka.

Herzlova kniha dnes nemá velkou finanční hodnotu, ale dostat ji zpátky pro nás bylo hrozně důležité, pro naši rodinu je to velmi emotivní záležitost, nemáme moc památek na naše předky. Moje praprarodiče, Viktora a Annu, a jejich syna Pavla, přesunuli z Terezína do Auschwitzu, kde je zavraždili. Zůstalo nám jenom pár fotek, které se dědovi podařilo vzít s sebou, když se mu těsně před začátkem války povedlo utéct posledním vlakem do Německa a pak do Dánska, odkud se složitě dostával ledoborcem přes severské země, Turecko a Sýrii až do Izraele.

Takže vašemu dědečkovi se nakonec podařilo dostat se v nelehké době do Izraele.
Ano, dorazil tam v roce 1941, jeho nejstarší bratr Shlomo už ho čekal v Haifě. Oba se pak přihlásili do vzdělávacího programu ve vesnici Ben Šemen, kde potkali spoustu mladých lidí, kteří emigrovali z Evropy, včetně mé babičky. Benjamin a Shlomo společně s dalšími mladými lidmi založili kibuc Gezer, zemědělskou osadu, ve které se Shlomo staral o ochranu, zatímco můj děda o zemědělství a farmaření.

V roce 1948 ale začala válka o nezávislost, při které padl dědův bratr. Děda se pak spolu s babičkou Malkou, která pocházela z Vídně, přestěhovali do města Ra'anana ve středu Izraele, kde se jim narodil jejich druhý syn. Můj děda pak začal pracovat ve vzdělávání, učil především o zemědělství. Poté působil ve Světové bance spadající pod OSN a posléze na izraelském ministerstvu zemědělství. Procestoval celý svět a celému světu předával zkušenosti, techniky a vědecké objevy z Izraele.

Co se nakonec stalo s knihou, kvůli které se vám ozvali z německé knihovny?
Poslali nám ji do Izraele, teď je tam, kam patří. Pro naši rodinu je to takové uzavření nešťastného příběhu. Jsme hrozně rádi, že se kniha znovu vrátila do naší rodiny. Navíc nás čekalo ještě jedno překvapení: po tom, co výzkumnice Anna E. von Villiez mluvila o tomto úžasném příběhu na německé národní knihovnické konferenci, přišla za ní druhá výzkumnice z jiné hamburské knihovny, že jí příjmení Mauthner zní povědomě. Díky tomu v dalším archivu našli ještě jednu pradědovu knihu od Bena Ziona, která je pro naši rodinu ještě důležitější a symboličtější. Obě jsou teď u nás doma, ale plánujeme ji darovat izraelskému muzeu holokaustu. Byla to hodně velká náhoda, že se nám podařilo získat to, co mohlo zůstat ukryto v archivu hamburské knihovny. Jsme hrozně vděční, že se nám ozvali a doufáme, že Anně a její kolegyni budeme někdy moct poděkovat osobně.

Rozhovor pro Muni jste dával před dvěma lety, tehdy jste byl čerstvým absolventem anglické medicíny na Masarykově univerzitě. Co děláte teď?
Hned po studiu jsem nastoupil na doktorský studijní program na Masarykově univerzitě, takže jsem z Brna úplně neodešel. Studuju obor Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie. Kromě toho ale příležitostně pracuju jako takzvaný locum doctor ve Velké Británii.

Co znamená výraz locum doctor?
Tak se v Británii říká náhradním doktorům – Británie totiž v současnosti nemá dostatek lékařů, proto si nemocnice najímají za nemalé peníze náhradní doktory přes agentury na tak dlouho, jak potřebují. Agentury můžou náhradní doktory poslat kamkoliv, ale mě už zatím třikrát poslaly na stejné místo: na Isle of Wight, malý ostrov na jihu Británie, hodně ho navštěvují turisti.

Na Isle of Wight nežije tolik mladých lidí, ti se stěhují za prací do větších měst, takže na ostrově zůstávají spíš starší lidi a důchodci. Třeba teď v zimě byla v místní nemocnici krize, měli jsme víc pacientů, než byla kapacita, a museli jsme pacienty přesouvat na jiná oddělení nebo je pouštět domů dřív. Nebyla volná lůžka a ani lidi, kteří by se o ně starali.

To je v Británii opravdu taková velká krize ve zdravotnictví?
Nedostatek lékařů není problémem jenom v Británii. Tím, jak se medicína zlepšuje, se lidé dožívají vyššího věku, což ale také znamená více pacientů. Evropská populace stárne a objevují se nové a nové nemoci, které dříve neexistovaly, třeba rakovina. Nedostatek lékařů pociťujeme i v Izraeli, i když u nás je to způsobené spíš tím, že vláda nechce otevírat víc pozic a lékaři kvůli poddimenzovanému personálu musí aspoň jednou za týden odpracovat 26hodinovou směnu – ráno začnou v 8 a končí v 10 druhý den ráno. Pak má člověk den na zotavení a další den ráno jde normálně do práce. Navíc v Izraeli máme, na rozdíl od řady jiných zemí, víkend jenom v sobotu, neděle je normální pracovní den.

Pracovat 26 hodin vkuse a víkend jenom v sobotu? Izrael nezní jako místo, kde by doktoři chtěli pracovat.
Naneštěstí je v Izraeli spousta takových šílenců jako jsem já, jejichž snem je stát se doktorem.

Takže uvažujete o tom, že byste žil v budoucnu v Izraeli?
Asi ano, Izrael je můj domov, žije tam má rodina. Ale člověk nikdy neví, kde skončí. Teď jsem se po dlouhé době přesunul zpátky do Izraele, chci se začít připravovat na lékařskou atestaci, ke které potřebuju mít splněnou jednoletou stáž v nemocnici. V březnu jsem ji proto začal na jedné z největších nemocnic v Izraeli – v Beilinsonově nemocnici ve městě Petach Tikva ležícím asi 20 minut od Tel Avivu. Jsem rád, že jsem na stáži právě v Izraeli, kvalita medicíny a výzkumné práce je pozoruhodná. Momentálně jsem v půlce stáže a ještě musím dokončit několikatýdenní kolečka po nejrůznějších odděleních – na chirurgii, interně a pohotovosti. Jakmile to dokončím, budu si muset vybrat specializaci.

Tušíte už, na co byste se chtěl specializovat?
Zatím mě láká otorhinolaryngologie – ušní, krční, nosní, jak se tomu říká v Česku. Ale uvidíme, jestli během toho roku v nemocnici ještě nezměním názor.

Praxe v nemocnici je asi časově náročná. Budete k tomu ještě stíhat doktorské studium na Masarykově univerzitě?
Skloubit akademickou práci s praxí v nemocnici není úplně jednoduché, ale naštěstí to zvládám díky podpoře mého vedoucího docenta Jindřicha Fialy z Ústavu ochrany a podpory zdraví Lékařské fakulty MU a vedoucí ústavu profesorce Zuzaně Derflerové Brázdové. Navíc jsem naštěstí dokončil většinu doktorských kurzů, ve kterých byla potřebná účast v Brně, teď už chybí „jenom“ ta disertační práce a publikování odborných článků.

A už máte téma?
Ano, budu se zaměřovat na prevenci lékařských chyb. Zatím přesně nevím, na jaký druh chyb se budu soustředit, je to hodně široké téma – nejčastější chyby se týkají například podávání léků, pacient kupříkladu dostane špatné léky, špatnou dávku nebo dokonce může dostat léky někoho jiného. Častá je také operace „špatné strany“, tedy záměna pacienta nebo operování špatného oka místo toho správného. Mým cílem je zjistit, jestli lze lékařským chybám předcházet za pomoci pokročilých technologií. Zatím sbírám informace, pak mě čeká sběr samotných dat, pravděpodobně v Izraeli, je to velmi dobré místo pro takový výzkum, technologie i zdravotnictví jsou na velmi vysoké úrovni. Někteří o Izraeli dokonce říkají, že je to druhé Silicon Valley.

Výzkum k disertační práci tedy budete dělat v Izraeli. To skoro zní, že už do Brna nemusíte moc jezdit.
Už ne tak často, ale určitě se v Brně čas od času objevím. Jezdím sem rád, je to můj druhý domov, strávil jsem tu kus života a taky tu žije několik mých dobrých přátel. Pořád jsem taky v kontaktu s mými dřívějšími studenty, které jsem ve volném čase učil hebrejštinu. Takže určitě mám důvod se do Brna vracet, nejenom kvůli studiu.

Na Masarykově univerzitě jste začal studovat skoro před devíti lety. Změnilo se od té doby Brno?
Ohromně. Brno je teď plné cizinců a mám pocit, že angličtinu slyším všude, nejenom v centru, ale i v okrajových částech Brna – i běžci nebo cyklisté na cyklostezkách spolu mluví anglicky. Z Brna se stává mezinárodní město. A není divu, Česko je pořád velmi levná země, která láká zahraniční studenty i firmy. Proč by taky ne? Brno má perfektní polohu, leží v srdci Evropy, není to tak drahé město jako Praha a navíc tam čepují levné pivo. Mám Brno i Česko hrozně rád, přece jenom jsem napůl Čech.
Irena Diatelová

Masarykova univerzita | Masaryk university