online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Přímá volba prezidenta je předurčena k osobním výpadům

drahos_zeman-890x445-333956761.jpg

Politolog Lubomír Kopeček na online.muni.cz už pojmenoval paradoxy a důsledky přímé volby prezidenta v České republice. Krom tohoto rozměru přímého vlivu na politický systém tu však je ještě jedna rovina, kterou si možná ne každý z nás uvědomuje. Jedná se o volební kampaně.

Mohlo by se zdát, že jde pouze o marginálii, kterou vnímáme několik málo týdnů před volbami, to ale není tak úplně pravda. Skutečnost, že kandidáti musí v předvolebním období soutěžit o naši pozornost a přízeň, se podepisuje i do následného chování vítěze voleb v úřadu. Toto je patrné zejména v situaci, kdy si prezident pomýšlí na znovuzvolení v dalších volbách.

V Česku jsme si na volební kampaně už zvykli. Zejména před volbami do Poslanecké sněmovny do našeho každodenního života prostupují billboardy, televizní debaty a v poslední době i sociální sítě okupované politickými stranami a jejich sliby. I když to ne vždy platí stoprocentně, sněmovní volby jsou charakteristické právě politickými sliby – co pro nás která strana udělá dobrého, pokud bude zvolená. Většinou se jedná o témata z oblasti ekonomiky, bezpečnosti nebo sociální politiky.

Jenže co když mají vést volební kampaň kandidáti na prezidenta, který nic z toho nemůže slíbit? Nebo abychom byli přesní – slíbit sice může, ale nemá potřebné kompetence, aby mohl takový slib splnit? Česká hlava státu má významné pravomoci, ty však nejsou voličsky příliš atraktivní. Uznejte – vybírali byste si kandidáta podle toho, koho bude jmenovat Ústavním soudcem nebo členem Bankovní rady České národní banky? Pravděpodobně nikoliv. Kandidáti tedy mají dvě možnosti: prezentovat obecné hodnoty, nebo slibovat, co nemohou splnit. Každý čtenář si může udělat názor na to, jak se s tímto dilematem popasovali jednotliví kandidáti při letošní volbě.

Krom toho však přímá volba přináší i velké množství osobních útoků. Předvolební souboj s výrazně omezenou paletou možných tematických slibů a logika pouze jednoho možného vítěze k tomu skýtá ideální podmínky. Jako voliči si nevybíráme z organizací sdružujících určité ideologické proudy, tedy politických stran, ale přímo z osobností.

Kandidátům nestačí získat slušný výsledek, musí vyhrát. Zatímco skončit druhý ve sněmovních volbách může být výborný výsledek, v prezidentské volbě to znamená vždy prohru. A tyto faktory podporují rivalitu, konflikt a osobní ataky v předvolebním souboji.

Ano, negativní reklama zde byla i v minulosti – jak u voleb do Poslanecké sněmovny, tak i u voleb jiných úrovní. Nabízí se například srovnání s volbami do Senátu, ve kterých také volíme osobnosti a které jsou také dvoukolové. Jenže v těch se díky nízké atraktivitě mezi voliči i samotnými politickými stranami málokdy dočkáme nějakého emotivnějšího momentu ve volební kampani. Ale post prezidenta, nejvyššího ústavního činitele? Takový post už za útoky stojí. A k osobním výpadům přímo vybízí. Logika této volby je totiž neúprosná: kandidáta nemusí většina voličů milovat, stačí, aby nadpoloviční většině méně vadil. Není třeba vzbudit v lidech náklonnost, stačí je poštvat proti soupeři.

Těžko změříme, jak přesně změna způsobu volby hlavy státu v tomto směru ovlivnila politickou kulturu v zemi. Bez změn pravomocí je však realitou, že kandidáti mají pramálo „zbraní”, kterými by mohli ve volbách operovat. A tak používají ty, které jsou jím dostupné a kterými si získají naši pozornost. V lepším případě i přízeň.

Autor je odborný asistent Katedry politologie Fakulty sociálních studií MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university