online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Pedagogická praxe je test osobnosti. Nutí vystoupit z komfortní zóny

Jiří Němec.

Když nás v dětství bolelo nějaké zranění, rodiče nám často říkávali: „Když to bolí, tak se to léčí.“ Nevím, zdali je to pravda či jedna z mnohých lží, kterou dospělí používali, aby nás uchlácholili, ale totéž mě napadá v souvislosti s naším předmětem Asistentská praxe. Je založen na doučování dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí přímo v rodinách popřípadě ve školách.

Předmět nabízíme od roku 2001 a ročně si ho vždy napříč univerzitou zapisovaly a zapisují stovky studentů. Poskytl jim pohled na jinou realitu, studenti tak získali živou nezprostředkovatelnou zkušenost, která snese jen obtížné srovnání s jiným typem intelektuálního poznání.

Letos poprvé, když je předmět již druhým rokem součástí tzv. společného základu, jsme zaznamenali nespokojené reakce některých studentů, které byly i předmětem jednání našeho akademického senátu. Kritické reakce studentů probublávaly i ve facebookové skupině a vybrané si dovolím uvést: „Musím doučovat předmět, pro který nebudu aprobován/a? Nemám čas chodit někam doučovat. Bojím se večer chodit na Cejl. Dostal jsem číslo na maminku a ono nefungovalo. Proč si nemůžeme vybrat vlastní dítě? Mám dítě s dyslexií a nevím, jak mu to vysvětlit apod.“

Na základě těchto reakcí organizátoři praxí uspořádali seminář s cílem vše vyjasnit a prodiskutovat. Celkem přišlo asi sedm studentů. Jejich účasti si nesmírně vážím. Jsou to ti, kteří se nebáli vystoupit z rozhněvaného davu, vyslovit svůj názor a přijít diskutovat.

Citlivému pozorovateli neunikne, že kořeny nespokojenosti některých studentů jsou hlubší. Jsou ukryty v postojích a hodnotách, jsou možná skryty v nevědomí a v konfrontaci s reálnou situací vyplouvají na povrch a obalují se do zástupných problémů.

Ano, určitě část z vyřčeného chceme zlepšit. Můžeme zkontrolovat telefonní čísla, zajistit větší kapacitu pro doučování ve školách, můžeme v seminářích rozebírat kazuistiky a metodiku práce s dyslektickými dětmi. Stejně tak jako poskytujeme oporu v reflexivních seminářích, kde pomáháme studentům vyrovnat se a porozumět zákeřným pedagogickým situacím, budeme i nadále podporovat studenty v tom, aby překonali počáteční strach.

Obtížněji se však můžeme vyrovnat s předsudky místy hraničící s rasovou nenávistí, která byla jasně patrná v „hatech“ některých diskusních příspěvků. Nikdo vlastně neřekl, že nechce doučovat romské žáky. Studentka si vlastně chtěla najít jen „svého jiného žáka“, aniž by si uvědomila, že v reálné praxi si žáky nevybíráme.

Dnešní inkluzivní škola je odrazem složení společnosti. Znevýhodněné skupiny už nejsou ukryty v ústavech a zvláštních školách před zraky společnosti, jako tomu bylo před rokem 1989. Jsou zde s námi. A stejně jako se neuzavírá naše univerzita před rozmanitými talenty mnoha barev a postojů a cíleně poskytuje podporu těm, kterým osud nepřál, nemůžeme studentům říkat, že svět je jen jednoduchý a krásný.

Záměrně volíme praxi, která je bezesporu náročná, ve které je student konfrontován sám se sebou, ve které má možnost zjistit, jak obstojí v náročných podmínkách. Praxe studenty nutí vystoupit ze své komfortní zóny, není to rekreace a nabírání nových sil, je to opravdu zkouška osobnosti, nikoliv test obecných studijních předpokladů. Je to test sama sebe.

Autor je děkan Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.

Masarykova univerzita | Masaryk university