Není vždy snadné nesoudit a bez vzteku léčit

„Víte, já se jim vůbec nedivím, že chlastaj nebo fetujou. Sama si to zkuste být dvacet čtyři hodin na chodníku. Do tepla se nikam neschováte, nastoupíte do šaliny, revizor jde jako první po vás. Někde na lavičce usnete a budí vás městská policie!“ soucitně se rozčilovala zdravotní sestra, když vytahovala z černého pytle materiál z darovaných, posbíraných autolékárniček, a třídila ho.

„Ty zipové pytlíčky schovávejte. Támhle do té krabičky, dávám jim do toho léky, můžou dostat jen pár tablet, při jejich alkoholických náladách by to bylo nebezpečný…“ Snažila jsem se zapojit do práce, ale nebyl to úplně můj rajón.

Během dvou hodin se v čekárně provizorní ošetřovny lomeno skladu velikosti panelákové koupelny vystřídalo několik mihotavých střípků osudů lidí, kteří jsou tady na Zemi evidováni pouze v ošetřovatelském sešitu. A asi nikde jinde. Možná ještě v paměti chodníků, ulic, chrámů a mostů, kde léta tráví noci.

I přes bídnost své situace a často i přes bolavá zranění, přicházela většina z nich s úsměvem na tváři a vlídným pozdravem: „Dobrý den, sestři …“ Byla jsem v šoku. Proč je z nich cítit v tento moment pocit drobného, ale přesto upřímného štěstí?

„Sestři,“ ozval se veselý mužský hlas zpředu od zšeřeného vchodu ošetřovny. „Nemáte nějaký jodový olej? Já mám na noze opeť ňákú rakovinu!“ volal usměvavý Slovák, držel si nohavice u kolen, jakoby by byl před vchodem brod. Prošel potácivým krokem ošetřovnou a posadil se na lehátko.

„No ta je teda pěkná, pěkná rakovina!“ hrálo se divadlo jen pro jednoho diváka. Sestra se usmívala a desinfikovala ránu, nasadila krytí a obvázala.

Vedla s veselým mužem veselou konverzaci, ze které někde hluboko bylo cítit, jak neveselé to celé představení ve skutečnosti je. Ale oba se moc snažili. „Děkuju Vám velmi pekně, som rád, že ste tu bola. Už som si myslel, že mi ta hnáta upadne nebyť vás!“

Muž ještě s dalšími pacienty chvíli zůstal v čekárně, sestra ho vyslechla a pak se rozloučili. Přišli další. Všechny vyslechla a byla to ta nejlepší terapie, kterou mohli dostat. Obyčejný rozhovor, obyčejné sdělení starostí a problémů. Tečka. Dvojitá dávka pochopení a přijetí rovnou do žíly. Tohle oni potřebovali a věděli, že ho tam dostanou.

„Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu,“ zní jeden z veršů staré Hippokratovy přísahy. Ten večer jsem si uvědomila, jak snadné je pomáhat těm, kterým se děje bezpráví bez jejich vlastního přičinění, ale už není tak samozřejmé bezpodmínečně pomáhat těm, kteří svým chováním svému osudu jen přilévají olej do ohně. Není snadné je nesoudit a bez vzteku léčit.

Ale přesto je to úkol všech zdravotníků a já vím, jak moc s tím bojuji, přestože jsem si tento směr vybrala. Přála bych každému, aby ve svém životě potkal někoho tak inspirujícího, kdo ho svým elegantně nenuceným způsobem práce povede směrem, kterému se sám ze strachu nebo předsudků vyhýbá. Pro mě to alespoň prozatím je jedna žena, která pro dobrý pocit léčí lidi bez domova způsobem, který je velmi vzácný.

Autorka je studentka všeobecného lékařství na Masarykově univerzitě.

Masarykova univerzita | Masaryk university