Nečekané paralely včelího a akademického světa

Projev Stanislava Balíka, předsedy Akademického senátu MU, přednesený 16. května na Dies academicus.

Vaše Magnificence, vážený pane rektore, Spectabiles, Honorabiles, vážené kolegyně a kolegové,

pomalu končící jaro, jež má letos zatím charakter léta, a dávno odkvetlé stromy mě vedou k svátečnímu zamyšlení inspirovanému nikoli Masarykem, nikoli nekonečným příběhem sestavování vlády a koalice, ale jarní přírodou. Možná paradoxně budu ve sváteční den naší univerzity mluvit i o práci, ale vlastně nevím, o čem jiném bych měl mluvit, když je člověk k práci povolán. A o kom jiném mluvit ve spojení přírody a práce nežli o včele. O včele, jíž dává už starověký velikonoční hymnus Exultet přízvisko „pilná“ a která doprovází historii světa od druhohor. Již potřetí tedy nebudou moje slova řešit vnější politické prostředí, ale budou mířit na nás, dovnitř akademické obce naší univerzity.

Před pár dny jsme se s tatínkem chystali zahájit další sezónu chovu včelích matek, nachystat letošní první chovnou sérii. Vše se nám zdálo nahrávat do karet – úžasné počasí, probíhající snůška, ve včelstvech se objevili první trubci. Přesto jsme se museli sklonit před majestátem přírody, zhasit kuřák a jít domů, protože jsme v těch včelstvech, z nichž jsme chtěli vzít plemenný materiál, nenašli čerstvé larvičky či nakladená vajíčka. I v neodděleném plodišti byly buňky v plástech zaneseny medem, takže včelí matka neměla kam klást. Pro včelaře mezi vámi – nevčelaříme ve dvouprostorových úlech, ale systémem Dadant, který umožňuje dát včelám tolik prostoru, kolik jsou schopny využít. Co se stalo? Odborným jazykem řečeno – pud shromažďovací v těchto dnech převládl u včel nad pudem rozmnožovacím.

Není to občas podobné i s námi a našimi akademickými činnostmi? Nestává se nám občas, že rezignujeme na budoucnost, rozvíjení oboru, zušlechťování vědění lidského rodu, a namísto toho jen bezmyšlenkovitě shromažďujeme – granty, projekty, publikace, RIVové body, peníze…? Přitom platí dávná věta žalmu, již novodobé vydání překládá slovy, že člověk „kupí majetek a neví, kdo to shrábne“. (Ž 39, 7) Je to vlastně téměř totéž, co zpíváme v první sloce Gaudeamus igitur, a sice že nakonec „Nos habebit humus“, neboli že „nás bude mít země“.

Možná není od věci se čas od času zastavit, zamyslet a třeba i obětovat část zisku v zájmu budoucího rozvoje. Dobře vím, že je to těžké. Člověk – i akademik – má občas tendenci věřit, že dobré časy jsou samozřejmé a zasloužené, že budou trvat napořád nebo hodně dlouho a že to vždy nějak dopadne, hlavně když se teď máme dobře. Je jasné, že se v nás oba pudy, jako u včel, které jich ovšem mají víc, třeba ještě pud stavební, často sváří. My ale máme výhodu, že reagujeme (alespoň občas) vědomě a že si můžeme volit vlastní strategie. Bohužel naší častou strategií není strategie žádná.

Jsou včelstva slabá, tak zvaní lazaři. Nějak včelařský rok přežijí, ale není z nich žádný užitek. Zdánlivě nespravedlivé je, že se jim poté dostane při zakrmení stejné odměny jako těm nejproduktivnějším, které dají třeba metrák medu – pár kilo cukru na zimu. Málokdy se ale vzpamatují samy, většinou je zapotřebí radikálního a násilného zásahu v podobě výměny matky. A navíc to někdy ani nemá smysl, protože po nemilosrdných loupežích ve včelařském podletí je včelstvo na zimu tak oslabené, že jej ani nová matka nezachrání.

To by pro nás mohlo být varováním. Ano, přežívat mohou i slabí, občas i dlouho. Kolikrát jsme ve svém okolí už zažili skutečně velké pády – kdy ze slavných oborů jsou během pár let nedostatečné péče ubohé atrapy, v zoufalství argumentujícími svou dlouhou tradicí? A kolikrát jsme zažili, že v určitou chvíli přichází zlom, po němž už nepomáhají ani radikální zásahy, protože už je zkrátka pozdě?

Samozřejmě že všechny analogie pokulhávají. Kdo je vlastně v univerzitním prostředí onou pilnou včelou, na tom bychom se snad i shodli. Většinou my a dobří lidé kolem nás. Ti ostatní ne, ti se jen vezou. Horší už to je s odpovědí, kdo je matkou včelstva. Je jí garant/ka programu, vedoucí ústavu/katedry, děkan/ka nebo snad dokonce rektor? A ještě těžší otázkou je, kdo je včelařem, který svými zásahy může včelám pomoci i ublížit, který může vyměnit matku třeba i tak, že starou či nevýkonnou zamáčkne a dá včelstvu zcela novou? Nebo že bychom byli včelstvem divokým, o něž nikdo nepečuje?

Zpět na začátek. Zdaleka ne vždy se sejdou ideální podmínky – a když ano, tak jsou někdy tak ideální, až vlastně škodí. Pak ale o to víc záleží na včelařově umu, co dokáže velkou péčí ze včel dostat. A někdy, kdy to zvnějšku vypadá, že ideální podmínky jsou, to přesto neplatí, něco neviditelného chybí, třeba jen štěstí. Včelstva mohou být v sebelepší kondici, a pak stačí v nevhodnou dobu prudký déšť, který zhatí naděje na medovicový med, a je po všem.

To by mohlo být zdrojem poučení nejen pro vnější pozorovatele, ale i pro ty vnitřní s určitým odstupem, kteří ale mají moc. Ne vždy je doba příhodná, i když to tak vypadá. Možná bychom mohli být více trpěliví a být rádi i za malé pokroky. Dobře vím, jak často to mně samotnému nejde; či jak netrpěliví a nedůslední sami vůči sobě umíme být v senátu či na jiných fórech. Na druhou stranu se z toho, že není doba příhodná, často stává generální výmluva, proč něco nejde. Přitom by to mohlo a mělo být výzvou pro to, zkusit alespoň něco. Zvolit netradiční postup, na chvíli přemýšlet jinak, zkusit přelstít ony vnější podmínky.

Mohl bych ve včelích analogiích dále pokračovat, přičemž některé úvahy by možná mohly být i podnětné. V době hlavní snůšky, tedy nyní, je ve včelstvu až 60 tisíc včelích dělnic, což je asi dvojnásobek počtu studentů naší univerzity. Ve stejnou dobu má totéž včelstvo pár set trubců, jež raději nebudu k nikomu přirovnávat, nicméně počty jsou návodné. Drtivou část svého života se tito trubci jen tak bezcílně potulují úlem a jen málokterý z nich splní svůj úkol, který má, totiž že oplodní matku. A dilema nad tím, kdo je vlastně matkou, už jsem s vámi sdílel.

Využívat příležitosti, nešvejkovat

Nedávno jsme vstoupili do posledního roku prvního století existence univerzity, jež nese jméno Masarykovo. Možná bychom si mohli k blížící se stovce všichni dát jednoduché předsevzetí – od vedení univerzity, rektorátu, vedení fakult, ústavů a kateder až po asistenty a lektory – a sice že začneme dělat věci pořádně a že budeme pilní. Zcela konkrétně – dostali jsme velkou příležitost, která mění zvyky, názvosloví a postupy posledních desetiletí.

Přestože jde o výzvu zabalenou v nevábném obalu novelizace vysokoškolského zákona, je to otevřené okno příležitosti, které nemusí zůstat otevřené dlouho a které se dost možná už už zavírá. Chovám hluboký obdiv k těm fakultám či programům, které tohoto okna příležitosti využily k hluboké sebereflexi dosavadního vývoje, jež vedla k systémovým změnám zahlcených mechanismů a k pročištění struktur, přičemž toto vše bude moci být proměněno ve velkou výhodu.

Na druhou stranu mi je smutno, vidím-li na mnoha místech snahy nové příležitosti ošvejkovat, jít cestou nejmenšího odporu a námahy a vyprávět přitom na fakultách a katedrách pohádku o zlém draku sídlícím na Žerotínově náměstí, jehož je třeba nejprve sytit nevinnými pannami a mezitím najít statečného prince, který draka ošálí či přímo zabije. Ano, možná jdeme takovým náladám občas z celouniverzitních institucí naproti.

Dokud ale budeme na univerzitě věřit, že naším největším nepřítelem je rektorát, rektor, rada pro vnitřní hodnocení, velký senát…, nikam nedojdeme. Stejně tak když budou tito nepřátelé věřit, že hlavním problémem jsou neochotné fakulty, nic nezměníme. Zkusme si alespoň občas a na chvíli představit, že našimi největšími nepřáteli jsme my sami. Paradoxně to může očišťující a osvobozující.

Pokora před řádem života

Skončím zase včelami, neboť ony mohou být učitelkami nejen pracovitosti a píle, ale i pokory. Stále toho víc nevíme, než víme o tom, jak se včelstvo jako takzvaný superorganismus rozhoduje, jak přesně se včely orientují, jak předávají informace desetitisícům jedinců... Stejně tak neumíme odhalit spoustu dalších tajemství jejich života či nad těmi odhalenými jen tiše žasneme. Právě v tu chvíli nastupuje pokora před řádem života.

Dost možná jsou v našich univerzitních strukturách určité momenty, jimž zatím nerozumíme a ani rozumět nemůžeme. Dost možná, že sebelépe míněnou vnější aktivitou je zbytečně rozrušujeme, namísto abychom je nechali v klidu žít a třeba provést tichou výměnu matky. Jen v tom buďme opatrní, ale ne alibističtí. Komunikujme spolu, naslouchejme si a vysvětlujme, snažme se chápat své motivace, cíle a prostředky. Institucionálních příležitostí je k tomu celá řada, jen je musíme brát vážně a ne jen jako pouhé formální zlo.

Náš sváteční den je v plném proudu. Ten, kdo bude mít čas a štěstí, může zkusit mezi recepcí, jež za chvíli začne, a večerním koncertem v Besedním domě najít někde kvetoucí strom, třeba akát, a zkusit se zaposlouchat, zdali uslyší šumot včelího shonu. A když to nevyjde dnes, tak zítra, nebo o víkendu. A přitom můžeme přemýšlet nad tím, jestli mají včely nějaký vztah k nám a k naší slavící Masarykově univerzitě.

Děkuji vám za pozornost – a třeba někde pod nějakým tím akátem na viděnou.

Autor je předseda Akademického senátu.

Masarykova univerzita | Masaryk university