online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Co vlastně 28. října slavíme?

Pokud slavíme rok 1918, připomínáme si především a výsostně také rok 1989. Koláž zachycuje oslavy 28. října 1918 a sametovou revoluci.

Otázka, co vlastně slavíme 28. října 2018, je namístě. Česká republika, která vznikla na počátku roku 1993, není Republika československá. Ta prošla v děsivém 20. století tolika převraty, že se zdá, jako by nešlo o jediný státní útvar.

Úvodní teze tedy může znít (s odvoláním na Milana Kunderu), že náš stát je „nesamozřejmý“. To, na čem záleží, spočívá na vědomém rozhodnutí v přítomnosti. Chceme se například přihlásit k tomu lepšímu z našich novějších tradic: k první republice, k Masarykovi a řekněme Švehlovi, Durychovi a Peroutkovi, k antibolševickým legionářům, k protifašistickému a protikomunistickému odboji, ke kvalitní kultuře domácí i exilové… Slavíme to, co si vybereme. Kontinuitu si tvoříme.

Má-li historik možnost mluvit o sto letech vývoje české (československé) státnosti, je na rozpacích. Musí zmínit, že nová republika měla při svém založení problémová místa. Rok 1918 znamenal rozpad hlavní ideje české politiky, totiž že smysl české „státnosti“ a kultury není myslitelný bez širšího středoevropského kontextu – bez Rakouska. A bylo to právě staré Rakousko, které ve své liberální éře umožnilo kulturní rozkvět českého národa, na což se často zapomíná.

Česká moderní identita a sebevědomí nevznikly až po roce 1918, ale dříve. Rok 1918 znamenal pomyslnou třešničku na dortu. Představa o získání samostatnosti byla do roku 1917 okrajovým, radikálním názorem. Byl to do jisté míry dar dějin a Československo mělo ukázat, jak dokáže zacházet s dárky.

Prvních dvacet let bylo v tomto smyslu šťastným obdobím. Nikoli bezproblémovým. Československo se sice vymezilo proti starému Rakousku, v lecčems ho ale připomínalo. Mělo na svém „těle“ švy (Slováci, čeští Němci), které od počátku hrozily roztržením. Na první republiku a její výkony v oblasti vybudování politických a kulturních institucí se ale můžeme odvolávat. Konečně, byly to právě osobnosti prvorepublikové, které podržely národ a „vlast“ ve chvílích přetěžkých – v období nacistické okupace a v době komunistického režimu.

Historikové a politologové se často věnují desetiletí 1938–1948, v němž došlo k „mentálním posunům“, které znamenalo nejen rozbití středoevropského politicko-geografického útvaru, ale také bezprecedentní vývoj, který nás uvrhl do náruče SSSR.

Rok 1948, který ostatně také letos „slavíme“, byl symbolickým milníkem zániku suverénního státu, který svou samostatnost prodal za mísu ideologické čočovice, a to na čtyřicet let. I zde je však co připomínat. Přinejmenším nezdolnou lidskou naději, která přetrvávala i v dobách obtížných – že „vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide český“. Rok 1968 přitom vytváří pozoruhodný předěl, který ukázal pravou povahu sovětského režimu a všechny slabiny od něho odvozených systémů.

Pokud slavíme rok 1918, připomínáme si především a výsostně také rok 1989, který vytváří jakýsi „návrat domů“ – návrat k politické samostatnosti, k možnosti žít bez přetvářky, návrat k rozvoji svébytné kultury, k možnosti připomínat si hodnoty, které se komunistický režim snažil vymazat z národní paměti; a též návrat k možnosti svobodné akademické činnosti. I když dnes víme, že návraty nebývají snadné.

Česká republika se hlásí k výročí roku 1918. Je to smysluplné a vlastně jedině možné. Státy trvají idejemi, na nichž vznikly. Samostatné Československo v rámci samostatných středoevropských států, opřené o západní bezpečnostní struktury, je ideou perspektivní a velmi blízkou tomu, oč usilovali naši předkové – tedy ti rozumnější z nich.

Autor je profesorem Historického ústavu Filozofické fakulty MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university