online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Oba sedmnácté listopady odkazují na touhu po svobodě

Náměstí Svobody v Brně v roce 1989.

Před lety by mnohé z nás nenapadlo, že dvě historické události, jež od sebe dělí na den přesně 50 let, mohou být stavěné do protikladu. Komunističtí zákonodárci se opakovaně snaží změnit titulaturu státního svátku 17. listopadu ze současného „Den boje za svobodu a demokracii“ na „Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii“.

Před dvěma lety k tomu dokonce získali tak širokou podporu, že jejich návrh prošel poslaneckou sněmovnou, až jej nakonec zastavil Senát, který už sněmovna nepřehlasovala. Od začátku přitom bylo zřejmé, že jde o jejich snahu postavit proti sobě památku 17. listopadu 1939 a 17. listopadu 1989, respektive upozadit význam svátku pozdějšího. Dobře přitom věděli, co je hlavním cílem – překrýt význam událostí, které vedly k pádu komunistického režimu, s odstupem téměř tří desetiletí symbolicky zastřít památku dosud nejmladšího kolektivního skutečně celospolečenského zážitku, který zformoval náhled na svět nynější střední a starší generace. Sousloví „mezinárodní den studentstva“ totiž explicitně odkazuje výhradně ke komunistickým a nacistickým časům a má vyzdvihnout právě rok 1939.

Přitom mají oba dny hlubokou vnitřní souvislost. Oba odkazují na touhu člověka po svobodě, kterou mnozí označují za jednu z antropologických konstant. Tato touha se v různých obdobích a kontextech projevuje různě – jednou má větší význam svoboda kolektivní, jindy osobní; jednou je svoboda omezována ve jménu zbožštění jiného národa, jindy třídy či třeba rasy.

Velký český politický filozof Vladimír Čermák, autor známé pětisvazkové Otázky demokracie, říkal, že stejně jako se v lidských dějinách setkáváme od počátku s touhou po svobodě, stejně tak tyto dějiny provází podobně mocná touha totalitářů po „lidském mase a krvi“, nezkrotný hlad vládců po lidské duši. Z tohoto úhlu pohledu tak lze dějiny lidského rodu interpretovat jako neustálý střet mezi tendencemi vedoucími k totalitarismu a ke svobodě.

Takové zjištění může být deprimující i nadějeplné. Dějiny totiž nekončí. A tak jako neskončily 17. listopadu 1939, kdy nacisté po předchozích studentských bouřích s oběťmi na životech zavřeli české vysoké školy, neskončily ani 17. listopadu 1989, kdy se začala hroutit zpuchřelá diktatura komunistická. Až banálně zní, že svoboda musí být znovu a znovu vybojovávána, znovu a znovu toužena a získávána, promýšlena. Přesto to můžeme, podíváme-li se třeba jen do našich dějin, potvrdit.

Stejně tak můžeme dodat, že o úspěchu „projektu svobody“, jak bychom třeba ovlivněni současným projektovým newspeakem mohli říct, nerozhodují výjimečné chvíle skupinové euforie, ale následující všední dny, týdny, měsíce a roky. Ty však mají být podporovány alespoň občasným svátečním připomenutím si významu všednodenního pachtění se. Proto je dobře si soukromě i skupinově připomínat zlomové události, které tvarovaly naši současnost a které jí vlastně stále dávají smysl.

Svoboda je v dějinách méně častá než nesvoboda. To až zaslepeni vývojem posledních desetiletí máme tendenci si myslet, že je to naopak. Ne, totalitarismus je nedílnou částí horších stránek lidské existence. Má navíc tendenci převažovat a považovat se za přirozený stav. Aby nevítězil, musí se mu odporovat – individuálně i skupinově. Na to můžeme myslet o velkém listopadovém svátku, ať už ve slavnostních průvodech, shromážděních, na procházkách se svými rodinami či nad inspirující knihou. A můžeme přitom obnovovat své odhodlání k náročnému životu ve svobodě – se vzpomínkou na listopadové události roku 1939 a 1989.

Autor je vedoucí Katedry politologie Fakulty sociálních studií MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university