Nositelé vzdělání bez příslušného vzdělání

Koncem roku 2014 přestane platit vý­jimka, která umožňuje, aby v učitelské profesi působili pracovníci, kteří nespl­ňují kvalifikační předpoklady stanove­né zákonem. Pro řádově tisíce učitelů ve školách to znamená, že si musí doplnit vzdělání a přihlásit se ke studiu na vyso­ké škole.

Zástupci (ne)ziskového sektoru jakož­to „alternativní“ podsouvají řešení: uznat učitelům jako ekvivalent kvalifikace to, co se naučili neformálně mimo příslušnou vysokou školu.

Pokud jde o posledně uvedené, je třeba si povšimnout, že se zde přichází s námě­ty, které jsou v ostrém kontrastu s étosem učitelské profese. Dává smysl směřovat k tomu, aby učitel coby reprezentant for­málního (školního) vzdělávání sám pří­slušné formální vzdělání postrádal? Na čem by pak byla založena legitimita jeho působení? Zaútočit na ideu a potřebnost formálního vzdělávání učitelů v přísluš­ných oborech na vysokých školách, a zpo­chybnit tak základní funkce školy jako instituce, to je exces, nikoliv návrh řešení problému.

Zaběhnutý způsob vedení hovoru o věci je nešťastný. O problému nekvalifikova­ných učitelů, jehož řešení se má vyznačo­vat taktem a respektem, se hovoří zbytečně zostra a za použití nepřijatelných invektiv. Nekvalifikovaní učitelé jsou prezentováni jako oběti systému, někteří jednotlivci se stylizují do role jejich veřejného ochránce, kompetence fakult vzdělávajících učitele jsou zpochybňovány, role formálního vzdě­lávání a potažmo (vysoké) školy je podce­ňována, naopak nepřiměřené očekávání je spojováno s neformálním vzděláváním.

Nelze se ubránit otázce a spekulaci, komu takto vedený hovor o problému nekvalifi­kovaných učitelů prospívá. Nejde nakonec o svého druhu pí ár pro (ne)ziskové aktivity vybraných podnikatelů na trhu se vzdělá­váním? Pokud ano, cena za toto pí ár je ne­přijatelná. Vedle zpochybnění formálního učitelského vzdělání a vzdělávání jde na vrub i podlomení ideje profesního společen­ství učitelů. Jsou to hodnoty příliš vysoké na to, aby se s nimi manipulovalo, jak se komu právě hodí.

Jakkoliv je způsob vedení diskuse o pro­blematice nekvalifikovaných učitelů ne­šťastný, některé její výsledky jsou pozitivní. Analýza diskusních příspěvků k tématu ukazuje, že potřebnost příslušného vyso­koškolského vzdělání – a tudíž i vzdělává­ní – pro učitele téměř nikdo nezpochybňuje. Předmětem kritiky jsou spíše podmínky, za nichž si praktikující učitelé mají své vzdělání průběžně doplňovat a aktualizo­vat, rozšiřovat a prohlubovat.

Je-li fakultám vytýkáno, že jejich na­bídka kvalifikačního vzdělávání plně ne­pokrývá aktuální potřeby pedagogické praxe, je třeba zároveň uvést, že na řadě z nich jsou patrné snahy směřující k vy­tvoření nabídky ucelenější. Systémová podpora ministerstva by nicméně byla žádoucí. Na rozdíl od nesystémových, tj. institucionálně neukotvených a kuriku­lárně nekoordinovaných, snah (ne)zisko­vého sektoru vnímají pedagogické fakulty vzdělávání učitelů jako podstatu svého poslání. Cítí totiž odpovědnost za to, aby nositelé vzdělání disponovali příslušným vzděláním.

Autor je vedoucí Institutu výzkumu školního vzdělávání PdF MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university