Den Země si 22. dubna připomene celý svět. Poprvé se slavil v roce 1970 v San Francisku. Senátor Gaylord Nelson pověřil studenta Harvardovy univerzity Denise Hayese organizací série protestních setkání s cílem podpořit environmentální hnutí po celých Spojených státech. To mimo jiné vedlo k založení Americké agentury pro ochranu životního prostředí a k přijetí Zákonů o čistotě ovzduší, o čistotě vody a o ohrožených druzích.
Organizace spojených národů začala tento svátek slavit od roku 1971. V roce 1990 byl Denis Hayes opět požádán o zorganizování environmentální kampaně, tentokrát na globální úrovni. Tato akce pomohla připravit světové veřejné mínění na Summit Země v Riu de Janeiru organizovaný o dva roky později pod hlavičkou OSN. Dnes slaví Den Země víc než miliarda lidí v mnoha státech světa. Tento den se stal největším sekulárním svátkem, který lidé oslavují bez ohledu na původ, víru či národnost.
Proč je planeta Země hodna takového uctívání? Především proto, že je jediným možným domovem všech lidí a kultur v dosud poznaném vesmíru. Není sice jeho středem, jak se domnívali Řekové, ale je jedinečná tím, že s její velikostí, složením a polohou mohla vzniknout čtvrtohorní biosféra a v jejím rámci i člověk jako biologický druh. Je vzácná tím, co stará filozofie i vědy přehlížely: vysokou úrovní přirozené a dnes i kulturní uspořádanosti.
Kultura, kterou náš biologický druh vytváří, totiž existenčně závisí na biosféře. A pouze biosféra jako celek je patrně nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i umělá kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku.
Měli bychom však vědět i to, že kultura nepatří k řádu přirozenému, k němuž patří Země, ale k řádu artificiálnímu – vytvářenému naším biologickým druhem. Jako nebiologická struktura nemohla vzniknout zpředmětněním přirozené genetické informace. K tomu, aby se mohly objevit a udržet první jednoduché kultury, musela vzniknout kulturní, odlišně konstitutivní informace zakódovaná v pojmech etnického jazyka. Ale její obsah rovněž pochází z přírody, vzniká rozpoznáváním a čtením produktů přirozené evoluce. Konrad Lorenz, jehož přírodovědecké zkušenosti můžeme důvěřovat, v této souvislosti dokonce napsal, že „vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nestvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje“.
Proto ubývání přirozené uspořádanosti Země, které má dnes podobu ztráty jedinečných struktur živé a neživé přírody, může lidskou kulturu ohrozit také informačně: zánikem uspořádanosti, kterou, i kdyby se z ní lidé chtěli poučit, už nebudou mít k dispozici.
Už téměř padesát let vyjadřují významní vzdělanci své obavy o další existenci lidstva a navrhují způsoby, jak zajistit jeho budoucnost. Vedle systémového přístupu autorů Římského klubu se do tohoto úsilí svými iniciativami zapojila také OSN – komise H. Brundtlandové, Světová Charta Země, summity o životním prostředí a udržitelném rozvoji, známé jsou rovněž iniciativy mimovládních organizací jako Charta Země, Skončeme s ekocidou, Hranice Země a další.
Většina deklarací těchto hnutí však není návodem na změnu, ale jen morálním přemlouváním, výčtem zbožných přání a seznamem chyb, jichž se lidé dopouštějí ve vztahu k přírodě. Všechny ušlechtilé snahy o pochopení a řešení krize, které pomíjejí rozdělení planety na dva protikladné systémy – kulturu a přírodu – jsou předem odsouzeny k nezdaru. Dnes všeobecně rozšířená antropocentrická představa světa není totiž nesprávná v jednotlivostech či v dílčích argumentech, nýbrž ve své nejhlubší podstatě, v celku.
Proto předkládám návrh Ústavy Země založený na ontologickém předpokladu, že lidská kultura není pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Vůči přírodě je kultura opozičním umělým systémem. Bude-li však nastavena biofilně, tj. tak jako příroda, bude se růst její svébytnosti vyvíjet žádoucím směrem. Kultura bude přírodu respektovat a vznikne vyšší úroveň vzájemné spolupráce mezi oběma různými systémy.
>> rozhovor s Josefem Šmajsem: Nemůžeme růst donekonečna
Autor je filozof. Působí na Ekonomicko-správní fakultě a Fakultě sociálních studií MU.
