Televizní obrazovky i stránky novin a časopisů plní v posledních měsících obrázky ze stále masovějších protestů směřovaných proti narůstající migraci a zejména proti údajně sílícímu vlivu islámu v evropských zemích. Mnozí evropští politici i komentátoři pak v této souvislosti dokonce mluví o „přirozené snaze bránit evropské hodnoty a identitu“.
Nechme stranou fakt, že jakkoli se současná vlna islamofobie zdá být celoevropským fenoménem, máme ve skutečnosti co do činění s mnoha různými islamofobiemi. Některé z nich jsou motivovány sociálně (Francie), jiné etnicky (Německo, Velká Británie) a jiné, například ta česká, mají v mnoha ohledech čistě „virtuálně-mediální“ charakter a souvisí především se snahou některých politických subjektů a proudů mobilizovat potencionální voliče prostřednictvím obrazu vnějšího nepřítele.
Mnohem zajímavější je sledovat, jaké politické a mocenské skupiny a především jakým způsobem se tohoto tématu ujaly.
Předně je podle mne nutné odmítnout velmi zjednodušující interpretaci, podle níž za současnou vlnou islamofobií stojí především extrémně pravicové, případně ultranacionalistické kruhy. Jakkoli tyto subjekty najdeme jako účastníky a mnohdy i spoluorganizátory protiislámských protestů, právě probíhající vlna islamofobie ukazuje na mnohem komplikovanější a hlubší problém, který je třeba vnímat ve dvou vzájemně propojených rovinách.
Tou první je v jistém ohledu selhání současných evropských elit, které, zvláště po velkém rozšíření Evropské unie na začátku tisíciletí, nebyly schopné srozumitelně a jasně vysvětlit, co projekt EU znamená a co si má v jeho kontextu představit průměrný Portugalec, Polák, Čech, Němec či Angličan pod pojmem evropské hodnoty a identita. Řeknu-li to stručně, současný strach z islámu je tak vlastně výrazně ovlivněn, ne-li přímo založen na tom, že my sami nevíme, kdo jsme a kam patříme.
Druhou rovinu pak tvoří evidentní snaha stále sílící nové generace politiků vycházející z lokální a národní politiky ovlivňovat dění na celoevropské úrovni, které zatím relativně pevně drží v rukou „tradiční“ evropská politická a technokratická byrokracie.
Tato snaha o „vystřídání“ vládnoucích garnitur je spojena s poměrně razantním útokem na diskurz, který je spojen s tou současnou. Islamofobie je pak jeho srozumitelným a dobře uchopitelným beranidlem, kterým se „nové“ a zatím ne zcela dostatečně saturované politické elity snaží rozbít „magická“ slovíčka tvořící vládnoucí evropský diskurz, a tím ukázat svoji odlišnost a novost.
Podtrženo, sečteno: bagatelizovat současnou vlnu islamofobie jako nahodilou a jednorázovou skutečnost, kterou ke svému zviditelnění využívají okrajové a extrémistické politické skupiny, by bylo velmi nemoudré. Myslím, že nastal čas ji naopak zkoumat jako poměrně významnou součást signifikantního posunu souvisejícího s proměnou evropské, ale pochopitelně i národní a lokální politiky, k níž evidentně začalo docházet.
Autor působí na ústavu religionistiky filozofické fakulty.
