Bitva o zákon o podpoře výzkumu

Mám na mysli zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z roku 2002, tzv. stotřicítku, který byl mnohokrát novelizován a zřejmě dosluhuje, a bitvu o to, zda je čas, potřeba a vůle mít zákon nový. A když ano, tak jaký.

Většina manažerů vědy si myslí, že nový zákon potřebujeme, avšak jejich představa o tom jaký, je často mlhavá, a vědcům je to pravděpodobně jedno. Nanejvýš reptají, když dle současného zákona vyplňují ke každé publikaci spoustu kolonek potřebných do rejstříku informací o výsledcích (známý RIV) nebo na jejich projekt přijde dle paragrafu 13 finanční kontrola.

Proč by tedy nový zákon být měl? Je pro to hned několik důvodů. Ten první a docela významný je ten, že se o českou vědu nikdo příliš nestará. Kompetence jsou rozložené a odpovědný není v podstatě nikdo. Probíhá každoroční boj o rozpočet; ministerstva, Akademie věd ČR a grantové agentury se snaží získat o něco více peněz. Vládní rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) rozhoduje v dobré víře, avšak mnohdy na základě krátkodobé a nepoučené úvahy nebo pod tlakem času či lobbistů. Střednědobé výhledy rozpočtu na vědu a inovace sestavené RVVI spadnou obvykle „pod stůl“, protože rada má přece pouze poradní, a tedy nezávazný hlas.

Ve snaze vyslyšet volání po inovacích teče z veřejných peněz do soukromého sektoru mnohem více peněz, než je obvyklé v zemích Evropské unie, a naopak, velmi málo peněz se dostává z podnikatelských sfér na výzkum do veřejného sektoru. Podobně je česká věda rozvíjená ve veřejném sektoru podfinancovaná z peněz poplatníků. Na vědu se dává pouze 0,65 procenta HDP a podíl meziročně neroste, ačkoliv jsme se zavázali dohánět rozvinutější země Evropské unie a chceme být tzv. znalostní ekonomikou založenou na chytrých hlavách a nápadech. A kdo ví, o čem to je, bude souhlasit, že neexistují inovace bez kvalitního badatelského výzkumu a inovace generují peníze, které zpětně badatele živí.

Kdyby nebylo obrovských částek ze strukturálních fondů Evropské unie, měla by česká věda a především vědci potíže. A to je nyní jasné, že jsme se z prostředků první vlny strukturálních fondů příliš rozmáchli. Máme bez velké diskuze a rozvahy vybudováno nebo téměř vybudováno 48 výzkumných a inovačních center, které musíme udržet funkční mnoho dalších let, které slíbily spousty nových pracovních míst, grantové peníze ze zahraničí a ze soukromé sféry a báječnou vědu a inovace, a které roztočily neuvěřitelné přetahování o veřejné peníze.

Stát se prostřednictvím ministerstev a v obavě před sankcemi z Bruselu snaží centra udržet, ale ve snaze eliminovat rizika dělá chyby. Nedávným důkazem toho jsou téměř nepřekonatelné, až vědu a vědce poškozující, podmínky pro získání peněz z Národního programu udržitelnosti II, který by měl centra udržet při životě.

Ještěže je motivace objevovat a mít kvalitní výsledky u většiny dobrých vědců tak vysoká, že fungují, i když jim není okolní svět příliš nakloněn. Jsem dokonce přesvědčen, a často se mi to potvrzuje osobní zkušeností, že máme mladých dobrých vědců a nápadů více než v zemích, kde všechno funguje jako na drátkách. Možná je to jako u umělců, kteří dle legend vytvářejí nejkrásnější díla, když je jim těžko. Takže shrnuto, nový zákon potřebujeme.

Jak by tedy mohl nový a dobrý zákon pomoci? Předem, mohl by jasně definovat odpovědnost za dobré podmínky pro českou vědu. Návrh je, že by mělo vzniknout ministerstvo pro výzkum a inovace s odpovědným ministrem, členem vlády ČR. Dále je ambicí nového zákona definovat rozumně, transparentně a ve shodě s okolním rozvinutým světem toky peněz na aplikovaný výzkum a inovace a na základní výzkum. I když nejsem příznivcem budování hranic mezi aplikovaným a základním výzkumem a rozeznávám jenom dobrý a špatný výzkum, je to ve světle výše popsaného dobrá myšlenka.

Nový zákon také počítá s vybudováním a dlouhodobou podporou sítě servisních pracovišť, tzv. národních infrastruktur pro výzkum. Toto je možná také užitečná ambice, ačkoliv nám příklad z Anglie ukázal, že o takové infrastruktury, které jsou ve veřejném zájmu, se nakonec efektivněji starají instituce než stát.

A v neposlední řadě by měl být v novém zákoně definován nový systém evaluace výzkumu a rozdělování finanční podpory z daní poplatníků institucím, které se výzkumem zabývají. Toto je možná nejcitlivější místo budoucího zákona, protože se v něm spojují peníze s prestiží.

Problém je, že je české prostředí, možná na základě zkušeností oprávněně, extrémně nedůvěřivé a teze nového zákona jsou kritizovány všemi a ve všech bodech. Některým v tezích něco chybí, některým přebývá, někteří změnu vůbec nechtějí. Části vysokých škol se nelíbí pravděpodobná dichotomie řízení a související nárůst byrokracie, tedy vzdělávání pod Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a výzkum pod novým ministerstvem. Oprávněně se objevují hlasy, že by zákonem konstituované nové ministerstvo mělo smysl pouze za předpokladu, že převezme také péči o výzkumně zaměřené vysoké školy.

Není tedy vůbec jasné, zda a když ano, kdy a jaký nový zákon bude. Můj osobní, možná naivní, názor je, že by se různé strany měly často scházet, navzájem se poslouchat a společně vytvořit zákon, který by byl dobrý pro vědu, vědce i republiku. Také mám docela dobrý pocit z některých kolegů v RVVI a z vicepremiéra Bělobrádka, který si nový zákon dal jako osobní úkol. Třeba se něco dobrého nakonec podaří.

Autor je prorektor Masarykovy univerzity pro výzkum.

Masarykova univerzita | Masaryk university