Vzděláním proti pověrám aneb Co si dnes brát z Masaryka

Masaryk se od druhé světové války už třikrát vrátil z násilného zapomnění. Je stále aktuální nebo pouze projevujeme povinnou úctu k symbolu naší státnosti? Co dnes můžeme pokládat z Masaryka za inspirativní?

Jedna z nejrušnějších ulic v centru města Brna, vedoucí od hlavního nádraží k náměstí Svobody, která se za Rakouska-Uherska nazývala Ferdinandovou třídou, byla v roce 1918 přejmenována na Masarykovu, v roce 1939 na Herrmann Göring Strasse, v roce 1945 se opět jmenovala Masarykova. Od roku 1954 byla třídou Vítězství, v letech 1968-1970 krátce Masarykova, potom až do roku 1989 zase třída Vítězství a od té doby je to opět Masarykova.

Před kutnohorským královským palácem a mincovnou Vlašský dvůr stojí Masarykova socha, zbudovaná komitétem pro postavení pomníku T. G. Masaryka za podpory vděčných Kutnohoranů, poprvé odhalena 27. října 1938, stržena v roce 1942, opět postavena 27. října 1948, odstraněna v roce 1959, obnovena 27. října 1991.

Mohli bychom pokračovat, osudy názvů ulic a náměstí, soch a bust TGM v našich městech a obcích odrážejí tři naše návraty k Masarykovi – po roce 1945, v roce 1968 a po roce 1989. Masaryk se třikrát vrátil z násilného zapomnění, pokaždé však do jiné společnosti a do jiné společenské situace – poprvé v období po německé okupaci a po skončení válečného běsnění, podruhé v době pokusu o reformovaný socialismus s lidskou tváří, potřetí pak při obnově demokratického státu, který se vracel do Evropy.

Jakou povahu mají tyto návraty – jsou důkazem stálé aktuálnosti Masarykova odkazu, nebo jsou pouze projevem povinné úcty k symbolu naší moderní státnosti a jejího demokratického základu? Je nám zřejmé, proč měl být v nedemokratických poměrech Masaryk zapomenut, ale k čemu se vlastně vracíme, chceme se vůbec k Masarykovi skutečně vracet?

Zamysleme se nad tím, čím nám vlastně Masaryk jako myslitelská, mravní a politická osobnost zůstává. Setkáváme se s názorem, že nám Masaryk nemá co říci, filozofie vytvořila nové systémy, změnila se náboženská víra a církve, soudobá věda se řídí novými paradigmaty, metodami a technikami, změnilo se výtvarné a hudební umění a krásná literatura, změnil se veřejný i soukromý život, změnila se politika, změnilo se postavení českého národa a českého státu, změnil se celý svět. Pokud byl Masaryk před rokem 1989 symbolem odporu proti totalitní moci a v roce 1989 pro mnohé symbolem zásadních společenských změn, symbolem nových změněných poměrů se ale nestal, ani stát nemohl, byl totiž kritikem liberalismu a konzervatismu, které v uplynulém dvacetiletí ovládly myšlenkové ovzduší naší společnosti.

Naopak, Masaryk se stává pro některé podnětem k otázkám, k otevření diskuse: není Masarykova idea češství a národa vlastně nacionalismem s lidskou tváří (jak se domnívá americký masarykolog Roman Szporluk), je Masarykův vztah k moderní literatuře projevem viktoriánského moralismu (jak tvrdí anglický bohemista Robert Pynsent), je Masaryk ve skutečnosti druhořadým filozofem, který navzdory své osobní víře přispěl k našemu anticírkevnictví a volnomyšlenkářství, rozšíření zhoubné laické morálky a k osudnému odkřesťanštění první republiky (jak tvrdí z mnichovského exilu Karel Mácha), je Masaryk komunitarián, když není socialistou, liberálem ani konzervativcem (jak se ptá nizozemský badatel Antonia van den Beld), je Masarykovo prezidentské působení zkresleno a stalo se mýtem (jak před patnácti lety prohlásil Václav Klaus)?

Co tedy můžeme dnes pokládat z Masaryka za inspirativní, aniž bychom používali laciné aktualizace a patetické proklamace? Co si kromě jeho rozhodující role při založení a budování státu, který už navíc neexistuje, můžeme dnes připomínat, na co můžeme navazovat?

Je to především jeho pojetí demokracie jako způsobu života. Demokracie není pro Masaryka jen mechanismus politického rozhodování, stanovené zákonné postupy jsou mu jen vnějšími předpoklady pro naplňování vnitřního obsahu demokracie – znamená to vytvoření občanské společnosti, kultivaci každodenních vztahů mezi lidmi, slušnost, schopnost dospívat k občanskému konsensu, který sjednocuje osobní a dílčí zájmy ve prospěch celku, znamená to veřejnou politiku, která vychází z humanitní ideje a lidských a občanských práv a souvisí s řešením otázky sociální, je zaměřena proti autoritářské moci, nekritickému myšlení, zjeveným pravdám, nacionalismu a rasismu, proti neomylnosti, proti byrokracii a proti apolitičnosti občanů.

Za druhé je to jeho aktivismus, který souvisí s jeho realismem. Masaryk nás nenechává v klidu, vyzývá „přičiňme se sami“, volá po drobné práci, po aktivní činnosti, proti pasivitě a pocitům poraženectví, pocitům malosti.

Za třetí je to jeho přístup k úloze vědy, vzdělání a kultury v národním životě. Masaryk nejen zásadním způsobem spoluvytvářel českou politiku, ale od svého příchodu do Prahy také českou vědu. Máme dnes akademii, vědecké časopisy, encyklopedii, překlady, původní monografie, vědecké knihovny, nespočet univerzit místo dvou, po kterých volal.

Pro Masaryka má ale to všechno, věda a vzdělanost význam nikoliv sama pro sebe, ale pro překonávání úpadku všech sfér společenského života. Kritický rozum, vzdělání, moderní věda stojí proti mýtům, pověrám, proti polovzdělanosti, diletantismu, Kocourkovu, Hulvátovu, proti jednostrannému technologickému rozumářství i mýtickému vizionářství, proti ovládání a manipulaci člověka.

Autor je profesor na Katedře filozofie Filozofické fakulty MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university