Holzer: Propaganda v Rusku není nic nového

Otázku z titulku jsem si položil poté, co jsem byl osloven, abych napsal něco na toto téma. Ještě, že mi nabídnutý formát znemožňuje jakkoli odbornější pokus o reflexi...

Nuže především, téma propagandy pochopitelně nepředstavuje žádné novum; v tomto smyslu je vlna současného pohoršení, že se někdo k propagandě uchyluje, spíše komická, historicky nepoučená. Fenomén propagandy je klasickým politologickým námětem, počínaje zájmem o to, jak fungují nedemokracie, jak si elity v těchto režimech vytvářejí a zachovávají svá výjimečná postavení, a konče studiem toho, k jakým nástrojům sahají všechny typy režimů (tedy i demokracie) v mimořádných momentech svých existencí, typicky ve válečných stavech.

V obou případech je ve hře klíčový pojem, a tím je legitimita, tedy existence přesvědčení rozhodující části příslušné veřejnosti, že jí její elity vládnou v souladu s jejími preferencemi. Ta ovšem vzniká různě, a nikoli pouze demokraticky, totiž z výsledků voleb; právě proto je propaganda studována politology jako nástroj názorového, případně přímo ideologického ovlivňování/manipulace vlastního obyvatelstva, a zároveň zkoumána experty na bezpečnost, neboť reprezentuje skvělý nástroj pro vedení specifických metod boje s vnějším nepřítelem.

Ve všech těchto ohledech byl a je ruský příspěvek propagandistické praxi pozoruhodný. Za dokonalosti se blížící model propagandy bývá nejčastěji považováno goebbelsovské Německo, ovšem když se v souvislosti s  ukrajinsko-ruským konfliktem rozhodly propagandistické manévry obnovit i elity putinovského režimu, mohly navázat na mimořádnou sovětskou tradici.

Politologicky je to mimochodem trochu překvapivé; v zásadě totiž panuje konsensus, že dnešní Putinovo Rusko představuje autoritativní model, který by dle klasických definic propagandu neměl příliš vyžadovat. Takový model totiž bývá vystavěn na jiné nežli ideologické legitimitě. Jeho vnitřní stabilita není spojena s tím, že se elitě daří orwellovsky zmanipulovat vlastní obyvatelstvo hesly „válka je mír“ či „svoboda je otroctví“. V autoritarismu by měla většina obyvatelstva prostě věřit, že je jí vládnuto v souladu s její mentalitou, a dokud toto očekávání elita naplňuje, má vystaráno.

V  kontextu rusko–ukrajinského konfliktu tak může mít použití propagandy současnou kremelskou elitou různá vysvětlení. Může platit, že události na východní Ukrajině jsou v Rusku vnímány jako v zásadě vnitropolitická záležitost, jako prosté rozšiřování autoritativního statu quo i na další ruskojazyčná teritoria; vnější bezpečnostní rozměr pak do něj pochopitelně přináší angažmá takových aktérů, jako je například Evropská unie.

Jenže je tu také varianta, že současnou profesionalizací propagandy Kreml přiznává, že dosavadní způsoby vlastní legitimace již vnímá jako nedostatečné a že je načase zformulovat komplexní ideový koncept. Což by již byl příznak totalitarizace…

Třetí originální vysvětlení jde cestou hledání nových definic moderních diktatur (viz například koncept new authoritarianism S. Gurieva a D. Treismana), a to s akcentem právě na nástroje, kterými ovládají mediální scénu a využívají komunikační kanály (lze připomenout, že dle hodnocení Reportérů bez hranic bylo v roce 2015 Rusko, co se týče svobody médií, na 152. místě na světě). Úkol pro propagandisty včetně těch ruských je každopádně stále ten stejný: přesvědčit veřejnost, že právě moje/naše intepretace je ta pravdivá… Jak jsem naznačil, nic nového pod Sluncem.

Autor působí na Katedře politologie Fakulty sociálních studií MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university