Daňové úniky známe už od starověku

Zjištění, která učinili International Consortium of Investigative Journalists (ICIJ) a deník Süddeutsche Zeitung, upozornila veřejnost, že některé významné osobnosti dlouhodobě využívají daňové ráje. V odborných kruzích se o tomto tématu ale diskutuje již několik desetiletí.

Co po odhalení následovalo? Poté, co se ukázalo, že vedoucí pracovníci několika finančních institucí a politici mají v panamských obchodních společnostech deponovaný značný majetek, rezignoval například islandský premiér. Nyní lze předpokládat postupné zintenzivnění mezinárodní spolupráce a vyšetřování finanční správy a policejních orgánů různých států, nakolik peníze uložené u panamských osob opravdu byly nebo nebyly zdaněné.

Daňové ráje existovaly prakticky odjakživa. Už ve starověku se řecký obchod v okolí Athén realizoval tak, aby se obchodníci vyhnuli dovoznímu a vývoznímu clu, ve středověku měly lepší podmínky k obchodu hansovní města nebo nizozemské Flandry. Již podle ekonomické teorie Adama Smithe v 18. století měli podnikatelé tendenci platit co nejnižší daně. V rámci každého obchodního modelu lze nejspíše nalézt nějaké možnosti, jak legálně snížit daně v rámci tzv. daňové optimalizace. Dalším stupněm, stále legálním, ale ne nutně etickým, jsou legální daňové úniky. Naproti tomu nelegální daňové úniky už znamenají porušování daňových předpisů nebo předpisů trestních a hrozí za ně pokuty či trestní řízení.

Podmínky pro to, aby se nějaká země mohla stát daňovým rájem, zahrnují otevřenou ekonomiku, záruky právní jistoty a daňová zvýhodnění proti okolním státům. Daňová zvýhodnění mohou přinést další rozvoj podnikání a oživení ekonomiky, zvýšení daňových příjmů v tuzemsku i ze zahraničí a rozvoj ekonomiky i společnosti obecně. Kromě podniků, které legálně a běžně realizují podnikatelskou činnost, vytvářejí pro spotřebitele přidanou hodnotu a získávají za ni zasloužený zisk, se bohužel také mohou objevit takové firmy, které fungují v rozporu se zákonem a nevyvíjejí žádnou ekonomickou činnost. Je však pravděpodobné, že velká část podniků v daňových rájích existuje legálně a nikdy neporušila zákon.

Neexistuje žádné samospasitelné doporučení pro orgány veřejné moci proti daňovým rájům – do budoucna může určitě pomoct intenzivnější mezinárodní spolupráce mezi evropskými i dalšími státy, aby finanční správa získávala co nejvíce informací především o zahraničních podnikatelských aktivitách svých rezidentů. Velmi užitečná je zejména automatická výměna informací.

Z pohledu České republiky je možné v rámci tzv. dožádání získat při mezinárodní spolupráci informace, dokumenty, daňová přiznání či účetní výkazy od daňových úřadů cizích států. Lze je využít ve státech Evropské unie, OECD nebo NATO, s nimiž ekonomicky spolupracujeme. Obecně je složitější získávat informace o tzv. offshorových společnostech, protože veřejné správy některých daňových rájů jsou známé tím, že příliš se zahraničními orgány nekomunikují.

Na úrovni Evropské unie je daňová spolupráce upravena směrnicí Rady 2011/16/EU o správní spolupráci v oblasti daní, kterou doplňují další nařízení. De facto vychází z doporučení mezinárodních organizací, zejména OECD. Uvedené dokumenty a předpisy obsahují poměrně rozsáhlou úpravu již existujících nástrojů proti daňovým únikům, které se postupně zdokonalují.

Autor působí na Katedře finančního práva a národního hospodářství Právnické fakulty MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university