Konec fetišismu bakalářských prací

Jsem přesvědčen o tom, že současná česká univerzita až po uši dlí ve fetišismu diplomových textů. Proč je nutné, aby všichni absolventi a absolventky museli svoje studium zakončovat akademickou prací? Jako bychom nedokázali studentům odpustit, že po státnicích už třeba nikdy v životě nebudou muset vstoupit do vědecké arény: aspoň naposledy jim ukážeme, jak těžký úděl v akademickém publikačním obžerství, v těch všech recenzních řízeních, komisích plných nepřiznaných aliancí i otevřených animozit máme.

Diplomová práce coby jakási vědecká studie dle platných regulí cechu akademického je pro mne pochopitelná jako zakončení navazujícího magisterského stupně. Jeho absolvent by sám měl být učitelem druhých a osobní zkušenost s logikou akademického textu je pro to příhodná. Bez diskuze je potom dizertace smyslem činnosti doktorských kandidátů, neboť oni se přímo chtějí kvalifikovat pro vědeckou práci. Ale bakaláři? Z logiky studia by sociolog, filozof, historik nebo i filolog měl mít možnost ukončit svoje studium i něčím, co nemá povahu akademického díla.

Hovořím o tvůrčím projektu, nezakotveném textově jako stať či odborný článek. Tento projekt by sám konzumoval akademické schopnosti studentů a studentek a k jeho přípravě by samozřejmě bylo potřeba rešerší, odborné analytické práce, kritického myšlení. Sociologové by mohli končit něčím, jako je brněnské sdílené bydlení Symbios, politologové aktivitami typu Demagog.cz. Historik by mohl vymyslet městský zásah na téma odsun Němců, filozof by intervenoval do veřejné diskuze nějakým významným činem.

To vše by se představilo akademické obci i veřejnosti na závěrečné, slavnostní prezentaci projektů. Bez nutnosti stanout u obhajoby, protože podobný druh projektů lze hodnotit jen těžko – stačilo by konstatovat, že cíl byl naplněn či nikoliv.

Tato představa se příčí současné praxi. Proč? Napadá mne asi jediný podstatný důvod: copak můžeme mít jistotu, že studenti, kteří neukončí studium psanou akademickou prací, se naučili správně, nelajdačili, nepodváděli a nabyli požadované schopnosti? Dobrá. Ale proč tedy potom máme státní závěrečné zkoušky, proč zakončujeme jednotlivé předměty a kurzy testováním? Jestliže někdo projde seminářem metodologie a my se potom divíme, že student očividně metodologii nerozumí, je chyba na straně naší, na straně pedagogů. Takový student neměl absolutorium semináře obdržet.

Univerzitní práce neznamená jenom produkování textů
Vědecká bakalářská práce by tu byla pro ty, kteří touží zapadnout do vědeckého pole a přijmout její dobová pravidla. Pro ostatní, jichž je drtivá většina, má bakalářské studium jiný smysl. A my jej pořád nerespektujeme. Držíme se utkvělé představy akademické práce jako vrcholu našeho úsilí, aniž bychom konečně přijali, že univerzitní práce neznamená jenom produkování textů.

Nakonec od lékaře také nepožadujeme, aby uměl napsat studii o chronickém zánětu dutin. Chceme, aby jej uměl léčit či nám pomohl s prevencí. Když nám u lékařů nevadí, že končí studium bez diplomky, nemělo by nám to vadit ani u sociologů či historiků.

Filozof Jacques Derrida ve svojí stati Budoucnost profese argumentoval, že univerzitní úsilí není definováno prací, dílem, textem, ale zodpovědným věděním, jehož se studenti i vyučující účastní. To má i etický, společenský, ale i politický rozměr. Dokládá to i náš vysokoškolský zákon, podle něhož univerzity „hrají aktivní roli ve veřejné diskuzi o společenských a etických otázkách“ a mají mladé lidi připravovat na život v občanské společnosti.

To, co prokazuje schopnosti studenta, není výhradně dovednost napsat studii, ale i jeho postoj ke skutečnosti, jeho schopnost aktivně působit ve veřejném prostoru, aplikovat vědění do života svého i lidí kolem něj. A podílet se svobodně na rozvíjení a kritickém přehodnocování tohoto vědění. To ale platí i o pedagozích: univerzitní profesor podle Derridy musí přebírat zodpovědnost za vědění a být veřejně angažován.

Nejde tedy jen o kosmetickou úpravu naší praxe, kdy se začnou – tak jako na mnoha technických oborech – vypisovat aplikovaná témata. Jde mně o uznání širšího a hlubšího rozměru univerzitního studia, které překračuje úzký horizont vědecké pracovny řídící se pravidly publikačního šílenství. Navíc je náš fetišismus diplomových textů velmi pohodlný, protože nám dovoluje pomíjet významné otázky etické, společenské i politické. Ty jsou dnes sice vítaným bonusem, ale ne nezbytností.

Byl bych rád, kdyby se tato mentalita otočila. Kdyby student nemusel končit pouze něčím, co obohatí odbornou diskuzi, co zapadne do vědeckého pole, jak je známe. Chci, aby absolvent především obohatil svět kolem či sebe samotného. Na zhodnocení jeho schopností to spolu se státními zkouškami prověřujícími znalosti a pochopení látky více než stačí.

Autor je odborný asistent na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU.

Masarykova univerzita | Masaryk university