Měli by akademici zpomalit?

V jedné z univerzitních internetových diskusí jsem nabídl odkaz na článek z webu Radia Wave s názvem „Publikuj, nebo zemři! Anebo to zklidni, říká hnutí pomalých profesorů“ a učinil jsem tak po prvním rychlém přečtení, aniž bych sám měl jasno o vlastním stanovisku k tématu pomalosti či rychlosti práce v akademickém prostředí, které mají mít údajně vliv na hloubku a kvalitu odvedené práce.

Jen jsem naznačil malou obavu, zda by se myšlenka pomalého nemohla stát výmluvou pro lenost či neschopnost. Když jsem se k textu vracel, začalo se mi ukazovat, že problém není v samotné rychlosti nebo zvolnění, ale bylo stále zřejmější, že rychlost či pomalost jsou spíše jen průvodní znaky něčeho komplexnějšího a rozhodně by rychlost v akademickém prostředí neměla znamenat nějaké hodnocení skutečnosti, v jakém věku se kdo stal profesorem.

Nabízí se tedy otázka oprávněnosti spojování rychlosti a povrchnosti na jedné straně a pomalosti a vyšší kvality na straně druhé. I když se to zdá jasné a samozřejmé, protože jsme přece všichni byli poučováni, že „všeliký spěch a kvaltování toliko pro hovado dobré jest“, a často to určitě bude platné, přece jen bych ale nespoléhal na to, že pomalé bude zárukou kvalitního. Někdo prostě mluví a píše rychle, někdo zase pomaleji.

Studenty na přednáškách přesvědčuji, že nejde o čas, ale o události. Čas je důsledkem množství událostí, které – řečeno slovy Augustina – procházejí naším duchem. A pocit rychlosti pak jejich množstvím. A když to spojíme s poznatkem, že s rostoucí rychlostí roste i odpor prostředí, ve kterém se pohybujeme (tj. událostí, které námi procházejí), stojíme před jasnou volbou. Chceme-li tento odpor zmenšit, musíme zpomalit, nebo zmenšit počet událostí. V prvním případě budeme stále dělat pomalu všechno a nestihneme nic, v druhém případě si vybereme, co vlastně chceme stihnout, a při správné volbě třeba i zrychlíme.

Opravdu chceme instituci, která chrlí publikace pro body, nikoli pro čtenáře? Opravdu mají přednost čtenáři zahraničních časopisů před domácím publikem? Opravdu mají být našimi čtenáři a posluchači jenom odborníci?

Je jasné, že při rozmanitosti oborů neexistuje jednoznačná odpověď, ostatně i v rámci jednoho oboru můžeme sledovat více cílů, ale tím spíše bychom se měli vymanit z rychlého vyplňování předchystaných tabulek s požadavky na kariérní postup a změnit dosavadní strategii z „Co všechno musím udělat, abych byl profesorem“ na možná účelnější (?) „Protože jsem něco užitečného udělal, mohl bych být profesorem“.

Autor je profesorem na Katedře filozofie Filozofické fakulty MU

Masarykova univerzita | Masaryk university