Skály jsou má volnost a studium řád

Sehnat Adama Ondru na rozhovor pro Muni nebylo jen tak, na interview ho chtěl kdekdo. Student ekonomicko-správní fakulty se totiž v rozmezí několika týdnů stal mistrem světa v lezení na obtížnost i v boulderingu. I když je mu teprve 21, tak lepšího sportovce v tomto odvětví teď na světě zkrátka není.

Neunavuje vás ta mediální pozornost?
Ne, je toho hodně, volají mi česká i zahraniční média, ale na druhou stranu rozhovory mi pomáhají uvědomit si, co mám na lezení tak rád. Beru to jako smysl svého povolání, protože my jako sportovci nevyrábíme nic, co by bylo společnosti k užitku, mimo to, že dokážeme inspirovat.

Pozornost plyne z toho, že jste v srpnu a září vyhrál dvě mistrovství světa, jedno v lezení na obtížnost, druhé v lezení krátkých cest bez lana, boulderingu. Medailí už máte z různých světových akcí spoustu, ale tohle je přece jen unikát.
Ano, to je, letos jsem se na závody opravdu zaměřil. Dřív pro mě nebyly priorita, to byly skály. Měl jsem svoje projekty na skalách a občas jsem si odskočil na závody, ale letos jsem se na ně prostě namotivoval. Ono to není jednoduché. Přijdete na závody, ale lezeckou cestu neznáte a máte jen pár minut při obhlídce na to, abyste si ji zapamatovala a rozhodla se, jak na ni. Já se vždycky snažím si cestu racionálně zhodnotit, ale jak začnu lézt, tak mysl vypne a moje pohyby už se řídí spíš instinktem a zkušenostmi, protože jinak bych ztrácel čas.

Máte zlatou medaili ze dvou akcí, které vyžadují velmi odlišný styl. Který vás baví víc?
Vždycky jsem se snažil být co nejuniverzálnější lezec. Mám to tak, že se třeba měsíc soustředím na jedno a další měsíc na druhé. Jedna disciplína mi totiž může pomoct ve druhé, což hodně lidí přehlíží, kdežto závodníci se většinou soustředí na jedno, nebo druhé. Bouldering je pro mě přirozenější, jsem od přírody výbušnější typ a nepotřebuju na něj až tolik trénovat, zatímco vytrvalost si prostě musím vydřít. Ale na druhou stranu lezení na obtížnost považuju za královskou disciplínu. Je těžší v ní uspět.

To proto jste na letošní šampionát v něm trénoval už od února?
Ano, tak moc jsem nikdy netrénoval a poprvé v životě jsem si také najal trenéra, Španěla Patxiho Usobiagu, který byl mým rivalem na mistrovství světa v roce 2009, kde jsem za ním skončil těsně druhý. Vždycky jsem byl individualista, chtěl jsem dělat věci podle svého, proto jsem se chtěl taky sám trénovat. Ale nikdy se mi nepodařilo připravit tak, abych se v den závodu cítil nejlíp.

Je obvyklé, že mají lezci trenéra?
Většinou ano. Já ho nikdy neměl proto, že jsem se stylem pokus omyl k jakémusi tréninkovému způsobu dostal. Když jsem byl nejlepší na světě, nebyl důvod někoho mít. Navíc to, že jdu v týdnu na stěnu, nechci brát jako trénink, cítím v tom slově povinnost a já to přece dělám proto, že mě to baví. Ale pak jsem to trochu přehodnotil.

Budete mít ale ještě motivaci pouštět se do dalších závodů, když už jste vyhrál všechno, co jste mohl?
Nevím. Pro mě lezení na prvním místě znamená možnost být na skále. Dostáváte se do míst, kde před vámi třeba ještě nikdy nikdo nebyl. To není jen sport, ale i životní styl. Až pak mám závody, to už je sport, jakási výzva, která mě motivuje, takže se snažím najít kompromis mezi obojím. To, abych se mohl soustředit na skály, ale vyžaduje hodně cestování, ty nejlepší jsou třeba v Norsku nebo ve Španělsku, což pak chce spoustu času. A s tím se třeba škola kloubí špatně.

Tak proč ji děláte?
Na skalách si připadám volný, mám strašně rád, když se probudím, kdy chci, nemusím se dívat na čas. Ale zároveň mi přijde, že žít jenom takhle by mě nenaplňovalo, že bych si připadal takový lenivý. Proto závodím. Chci mít život organizovanější. No a víc než čtyři hodiny denně se trénovat stejně nedá, takže do toho je pak dobrá i škola. Chtěl jsem obor, který mi bude v budoucnu užitečný, což by podniková ekonomika a management měla být. A zatím mě i baví. Potřebuju prostě skloubit různé životní styly.

Minimálně ten jeden vypadá docela nebezpečně. Prý jste vylezl nejtěžší cestu, jaká existuje. Jak si mám takovou trasu představit?
Každá cesta na skalách má klasifikační stupeň, největší je zatím 9b+. Je to otevřené, teoreticky může být 9c, ale zatím žádná taková cesta neexistuje. Ty cesty 9b+ jsou zatím tři na světě, já jsem vylezl všechny jako první a jenom jediný člověk na světě jednu zopakoval.

A jednu z nich jste i nachystal. Jak se to dělá?
To tak vidíte kus skály, třeba obrovský hladký převis, kde není žádné přírodní jištění, tak se musí zajistit. Vezmete vrtačku, uděláte díru a kladivem tam naklepete takzvaný nýt, což je certifikované jištění, kus ocele, které vydrží několik tun. Je to dost náročné, vezměte si jenom to, že se musíte doprostřed jeskyně dostat se čtyřkilovou vrtačkou. Udělat jednu takovou cestu zabere i dva tři dny, chce to mnohahodinové visení na laně. Navíc musíte umět linie rozpoznat, chyty vám na stěně nesvítí a vy si musíte moc dobře rozmyslet, která cesta je nejlepší. A pak se taky někdy stane, že investujete dva dny, ale zjistíte, že není kam jít dál, že je skála úplně hladká a není se čeho chytit.

Nejde to zařídit nějak jinak?
Používaly se i umělé chyty. To vezmete kus cementu a dáte tam prostě chyt navíc, ale to já neuznávám. Myslím, že výzva by měla být připravená přírodou a pokud dost přírodních chytů nenajdete, má to tak být. Nikdy nemůžete vědět, že za pár let nepřijde někdo daleko lepší než vy a dokáže to bez umělých chytů.

Kolikrát se vám stalo, že jste cestu nakonec nedokončil?
Asi dvakrát. Ale na druhou stranu jsem si třeba o jedné linii v Moravském krasu myslel, že tam chyty nejsou, ale když jsem se za pár let vrátil, zjistil jsem, že to jde.

Masarykova univerzita | Masaryk university