Bála se gymnastiky, tak je nejlepší krasobruslařkou

Dlouhodobě nejlepší česká krasobruslařka Eliška Březinová čtyřikrát vyhrála titul mistryně republiky. Letos ho vinou dlouhé rekonvalescence po zranění neobhájila, za to ale začala studovat na Fakultě sportovních studií MU a díky tomu se dostala na univerziádu, olympiádu vysokoškoláků. A odstartovala svoji cestu za tím, co bude po kariéře – ráda by se stala trenérkou.

Proč jste o tom začala uvažovat? Ne každý se chce svému sportu věnovat i po konci aktivní kariéry.
Bylo to samozřejmě tím, že krasobruslení dělám už dlouho a v podstatě nic jiného neumím. Na školu vzali i bráchu Michala, ale ten to má těžké, protože v Brně skoro není, kdežto já jsem tady pořád. Nedělá mi problém být celý pátek ve škole a s termínem zkoušek mi ve škole vyšli vstříc. Snad se udržím i dál. Je to pro mě velké odreagování. Poznala jsem nové lidi a spoustu věcí z jiných sportů a myslím, že se mi to všechno bude po kariéře hodit. Třeba už jenom to, že se v hodinách učíme různé rozcvičky, a co je naopak špatně. Trenér bruslení by měl umět dělat také přípravu na suchu, ne jenom na ledě.

Osobně jste zažila různé trenéry. Udělala se vám z toho nějaká představa, jaký by takový člověk měl být?
Myslím, že nějaké základní charakteristiky jsou pro všechny trenéry stejné. Je jedno, jestli jde o hokej, bruslení nebo gymnastiku. Člověk musí svému sportu hlavně rozumět. A musí taky pochopit to, že co kdysi fungovalo jako na sportovce na něj, nemusí fungovat na ty, které vede.

Ptám se i s ohledem na vašeho bývalého trenéra Ivana Rezka, který nedávno zemřel a měl skvělou pověst. Vychoval třeba mistry světa, duo Radka Kovaříková a René Novotný. V čem byl výjimečný?
Byl to jeden z nejlepších českých trenérů, dosáhl výsledků, jaké nikdo před ním neudělal. Jinak máme jako Česko jen juniorské mistry světa, to se od seniorské kategorie přece jen hodně liší. Byl jednou z velkých postav českého bruslení. Pořád mi chybí, byl moje opora, pomáhal mi hlavně psychicky. Měla jsem s ním jiný vztah než ostatní, protože když jsem se k němu dostala, v podstatě všechny skoky už jsem uměla. On se mě snažil držet na jedné linii výsledků a držet mě v pohodě a dobře psychicky naladěnou.

Přiznám se, že to je pro mě jedna z největších záhad krasobruslení, že když spadnete, dokážete vstát a odjet celou jízdu i s dalšími skoky. Jak se na to připravujete?
Člověk musí být opravdu psychicky odolný. Jsou lidé, kterým závody nikdy nesednou, nezvládají je. Na tréninku jim to jde perfektně, ale na závodech se sesypou. Já to nemám. Jsem radši, když je zimák plný lidí, než když je prázdný. Líp se mi jezdí, mám motivaci dát do závodu co nejvíc, protože vím, že se na mě lidi dívají a já jim chci předvést to nejlepší.

V předchozích sezonách jste byla čtyřikrát mistryně republiky, letos se to nepovedlo. Co to pro vás znamená?
Ze začátku sezony jsem byla zraněná. Než jsem se vrátila zpět do formy, bylo po mistrovství republiky, kde jsem skončila druhá. Nejela jsem sice vůbec špatně, ale o pár bodů mi to nevyšlo. Tím pádem jsem byla na mistrovství Evropy i světa jenom náhradnice. Kdyby se kolegyně zranila, na světový šampionát na konci března bych jela místo ní. Proto pořád trénuju. Bruslař si stejně nemůže dát víc než měsíční pauzu, většinou si lidi dávají dva týdny. Velkým závodem pro mě letos tím pádem byla univerziáda, což byl neskutečný zážitek. Když to porovnám s jinými závody, tak univerziáda se opravdu podobala olympiádě, o jejíž pořádání se Kazachstán také snažil bojovat. Teď chtěli ukázat, že jsou schopni ji uspořádat.

Brzy odlétáte trénovat do New Jersey, což předpokládá zajistit spoustu peněz. Jak těžké je z tohoto pohledu být v Česku krasobruslařkou?
Finančně je bruslení těžké a bez sponzorů, které já momentálně nemám, se to moc nedá dělat. Nemůžete pak takhle vyjet. Je to obtížné, většinou polovinu až tři čtvrtě platí ze svého moji rodiče. Pomáhá mi, že jsme bruslařská rodina. Brácha chtěl nejdřív hrát hokej, táta mu řekl, ať se nejdřív naučí bruslit, a on už u toho pak zůstal. Já jsem to měla tak, že jsem chodila do školy vedle haly, takže jsem začala taky. Současně jsem začala i se sportovní gymnastikou. Dva tři roky jsem se tomu věnovala, ale začala jsem se pak bát některých náčiní, tak jsem zůstala u bruslení.

Čeho jste se bála?
Nemusela jsem bradla, veletoče a všechno možné. Bála jsem se, že uklouznu a spadnu. Led jsem vnímala vždycky tak, že stojím na pevné zemi. Padat na ledě jsem se nebála nikdy, protože jsem odmala padala hodně a docela blbě. Všichni mi říkali, že se zničím. Mně to ale tím pádem nikdy nevadilo. Padat se totiž člověk opravdu musí naučit a musí to být co nejdřív, protože pak i malé dítě řekne mamince, že ho to bolí a nechce to dělat. Proto se už i v kurzech pro malé děti říká, když spadneš, zvedni se a pokračuj.

Používáte to i v životě obecně?
Dá se říct, že ano. Když se mi něco nedaří, tak to nechám a říkám si, že třeba zítra to půjde. Nejsem člověk, který když mu něco nejde, tak u toho sedí od rána do večera a snaží se to nějak zlomit.

Peníze na přípravu na olympiádu se snažíte získat fundraisingovou kampaní. Jak to jde?
Zatím tam mám jen trochu peněz, není to to, co jsem si přála, ale chtěla jsem to zkusit. Jak jsem říkala, pokud člověk nemá sponzora, je hodně složité bruslení dělat. S olympiádou je to tak, že mistrovství světa je zároveň kvalifikací, Česku tam půjde v kategorii žen o jedno místo. Pokud se to nepovede, je ještě možnost bojovat o dalších šest míst v září. Zatím nemáme nic jistého.

Masarykova univerzita | Masaryk university