Studentka fyzioterapie pomáhá paralympijské reprezentaci

Když byla Zuzana Kršáková malá, léčila se s pohybovými potížemi. Když si později vybírala vysokou školu, vzpomněla si na to a přihlásila se na fyzioterapii. Teď sama pomáhá jiným. Už jako studentka Fakulty sportovních studií MU spolupracuje se slovenským národním paralympijským hokejovým týmem.

Para hokej, dříve označovaný jako sledge, je upravená verze hokeje, kterou hrají hráči s postižením dolní části těla, lidé po úrazech nebo s vrozenými vadami hybnosti. Kršáková sport poznala na stadionu, kde sama aktivně nastupovala na led, doma v Dolním Kubíně.

„Hokej jsem dělala pět let a i pak jsem k ledu pořád chodila, protože táta je lékař a podílí se na zabezpečení zápasů. Přitom jsem narazila také na para hokej a zaujal mě. Je to moje srdcovka, navíc už dřív jsem v Brně pomáhala handicapovaným plavcům,“ popisuje Zuzana.

Její zájem nakonec narostl tak, že dnes už o svých svěřencích píše i bakalářskou práci. A rovnou v angličtině, protože většina literatury k tématu je stejně jenom v zahraničních časopisech a databázích.

Než se Zuzana dostala k vlastní práci fyzioterapeutky, chvilku to trvalo. Začínala od nuly pod vedením zkušeného odborníka Martina Šóše, a spoluzaváděla přitom do přípravy hokejistů prvky, na které se dřív nedostávalo.

„Naplňovala jsem klukům lahve, takže jsem si musela pamatovat, kdo chce jakou vodu. Nosila jsem jim sáně na led a pomáhala jim do výstroje, protože je to u nich samozřejmě složitější,“ popisuje studentka fyzioterapie, jež hráče zároveň seznamuje s vědeckými novinkami. „Začali jsme u kluků víc řešit výživu a jak je v tomhle ohledu posunout. Postupem času jsem taky pod dohledem Martina čím dál víc dělala vlastní fyzioterapii, masáže a zbavovala je různých forem bolesti.“

Co hráč, to jiná diagnóza

Jestli je pro fyzioterapeuta náročné začít pracovat v oboru, pro práci u handicapovaných sportovců to platí tím spíš. Co člověk, to jiná diagnóza, a tedy jiný přístup. Zuzana má na starost hráče s různou mírou ochromení končetin a spodní části těla, někteří mají jednu končetinu a jiní se narodili úplně bez nich.

„Občas je pro ně náročné už jen sedět na vozíku. Mají omezenou citlivost, někoho trápí bolesti břicha odvíjející se od toho, že nemůžou na záchod, a často mají taky problémy s termoregulací,“ vyjmenovává problémy, které si běžný člověk často nedovede představit.

Přesto, že sport hráče stojí hodně sil, má v jejich životě speciální místo. Vrací je do aktivního života a k činnostem, o kterých už si ani leckdy nemysleli, že na ně ještě dojde. A k pocitům, jaké by jinde jen tak nezažili.

„Každý zápas pro ně znamená ujištění, že se svým tělem ještě něco dokážou udělat, dává jim to znovu pocit vlastní ceny. O to těžší ale je, když prohrají. Prožívají to pak daleko hůř. Samotné mi chvilku trvalo, než jsem si na to zvykla,“ líčí studentka.

Před pár týdny strávila s celou slovenskou reprezentací několik dní ve Švédsku, kde se hrála kvalifikace na paralympiádu. Právě tam si ale všichni zažili, jak velké umí zklamání v tomhle sportu být. Slováci se na paralympiádu nepropracovali. Místo na největší akci, která se aktuálně chystá, si pro sebe urvali Češi. „Zažívala jsem tam infarktové stavy a puk jsem chvilkami tlačila do brány očima. Že to takhle dopadlo, mi bylo hrozně líto,“ přiznává Zuzana.

Bezprostředně po kvalifikaci šla z úst některých hráčů slova o koncích kariéry, teď už podle budoucí fyzioterapeutky zklamání většina členů týmu rozdýchala a našla si novou motivaci. Na Slovensku by se totiž mohlo hrát mistrovství světa skupiny B a s trochou štěstí by ho mohl hostit právě Dolní Kubín.

Podle Zuzany se navíc neúspěch nesmí brát smrtelně vážně. „Musíme to vnímat tak, že u nás para hokej začal teprve v roce 2006. Nemáme ještě tolik zkušeností, soupeři bývají rychlejší, ale my to všechno natrénujeme,“ věří sobě i kamarádům.

Masarykova univerzita | Masaryk university