Po studiu medicíny na praxi do Indonésie

Veronika Borková letos čerstvě absolvovala studium medicíny na Lékařské fakultě MU. Hned nato se vypravila na pár měsíců do Indonésie na ostrov Lombok, kde pomáhala s osvětou ohledně hygieny a ošetřovala zdejší obyvatelstvo.

„Po celou dobu studia jsem se snažila skloubit své dva koníčky – cestování a medicínu. Vždy jsem ráda porovnávala, jak to chodí ze zdravotnického hlediska v jiných zemích,“ přibližuje absolventka svoje motivace.

Po pobytech ve Velké Británii a Polsku si chtěla vyzkoušet pomáhat i v chudších zemích s tím, že už minulý rok vyrazila do Ghany. Nedávno se ale vrátila z ostrova Lombok v Indonésii. „Příležitost jsem dostala díky organizaci DORRA, která svoji pomoc poskytuje na Lomboku v Indonésii,“ popisuje Veronika.

Veškerá aktivita dobrovolníků začínala v přímořském městečku Kuta. „Od pondělí do čtvrtka je daný rozvrh – dopoledne učíme malé děti v místních základních školách základům hygieny, ošetřovatelství a biologie člověka, odpoledne jezdíme do okolních vesnic léčit pacienty,“ představuje dobrovolnickou agendu lékařka.

Osvěta ve školách a ordinování ze skútru

Při výuce je často nutné být velmi trpělivý, protože existují obrovské rozdíly mezi jednotlivými školami. Například třída v Petiwungu je jen plotem obehnaná zastřešená betonová kostka v džungli.

„Přes plot nakukují děti z jiné třídy, ty méně stydlivé rovnou přijdou během výkladu do třídy. Zažili jsme tu pokaždé něco jiného – jednou jsme museli celou hodinu překřikovat míchačku, která hučela na dvoře; jindy nám do třídy napochodovaly slepice,“ směje se Veronika. Ve škole ve Ngolangu jsou děti ukázněnější a baví je výukové hry, dobrovolníkům zpívají i indonéskou hymnu.

„Odpolední ordinace probíhaly v provizorních podmínkách – v garáži u našeho koordinátora Edyho a na zápraží domu v nedaleké vesnici v Sadë. Kartotéku pacientů jsme měli v notebooku a na skútru, hlavním dopravním prostředku na Lomboku, jsme jezdili s obrovským červeným batohem, ve kterém se ukrývalo snad vše, co bychom mohli potřebovat – od fonendoskopu až po léky,“ popisuje podmínky absolventka.

Pomoci se snažili všem, přičemž nejčastější zdravotní komplikací pacientů jsou chronické bolesti zad způsobené prací v zemědělství nebo textilním průmyslu.

„Další pacienti zas chodili opravdu jen s vážnými onemocněními, byli i takoví, kteří klidně přišli s problémem, který je trápil třeba pět let.“ Práce to byla podle Veroniky náročná, v horku, často s neúplnými nebo nepřesnými překlady z indonéštiny do angličtiny, vyšetření probíhající jen se základním vybavením.

„Přesto jsem za každého pacienta byla vděčná a měla velkou radost, když se nám podařilo někoho vyléčit nebo bylo vidět, že pacient pochopil, jak má užívat léky a opravdu to tak i dělal,“ svěřuje se lékařka, které radost dělala i osvěta, ačkoliv šlo často o banality.

„Bylo tam opravdu zásadní rozšiřovat mezi pacienty, že když je bolí hlava, jsou pravděpodobně dehydratovaní a mají se napít, nebo že si mají před jídlem umývat ruce, či že na bolesti zad je dobré, když se protáhnou jednoduchými cviky.“

Užitečná zkušenost s improvizací

Na svůj pobyt se absolventka dívá s nadhledem. „Na výjezd jsem nejela s tím, že zachráním celý svět. Doufala jsem, že snad obohatím místní, některé možná s pomocí našich výborných českých konzultantů-lékařů na telefonu vyléčím, zároveň jsem si ale byla jista tím, že výjezd obohatí především mě samotnou,“ popisuje.

Díky hlubší zkušenosti poznala lépe zdejší obyvatele i kulturu a pochopila, jak rozdílné jsou jednotlivé národy a jak je tedy nutná tolerance a vzájemný respekt. Z medicínského pohledu se zase dostala k zajímavým pacientům a naučila se improvizovat. „A v neposlední řadě jsem tam našla přátele mezi ostatními dobrovolníky a byla jsem samozřejmě ráda i za všemožné cestovní zážitky o volných víkendech,“ uzavírá Veronika.

Masarykova univerzita | Masaryk university