Kláru Aubrechtovou a Árona Tkadlečka spojuje kromě studia environmentalistiky na Fakultě sociálních studií MU i starost o životní prostředí a boj za takzvanou klimatickou spravedlnost. Sami sebe popisují jako aktivisty.
„Aktivismus pro mě znamená být součástí komunity lidí, která má podobný náhled na svět a snaží se řešit nějaké konkrétní problémy,“ vysvětluje Áron. „Vidíme nějaké problémy ve světě, které jsou pro nás natolik důležité, abychom s nimi něco aktivně dělali,“ dodává Klára.
Problémů, které oba vidí a kvůli nimž jsou součástí environmentálního hnutí Limity jsme my, je hned několik. „Je to především klimatická změna a jiné environmentální problémy, které souvisí se sociálními otázkami. Proto je hlavní téma hnutí klimatická spravedlnost, v níž je zahrnutý jak environmentální, tak sociální aspekt problému,“ vysvětluje Klára.
Koncept klimatické spravedlnosti se snaží upozornit na nerovnost v tom, kdo přispívá nebo způsobuje klimatickou změnu. „ Jedná se hlavně o země globálního severu a sto největších korporací, které problém způsobují a vydělávají na něm. Důsledky pak dopadají na všechny a hlavně na nejchudší země globálního jihu, které se změnám klimatu nedokáží přizpůsobit,“ popisuje Áron.
Environmentální a sociální problémy tedy nejdou tak snadno oddělit a navazují na sebe navzájem. „Klimatická změna má samozřejmě negativní vliv na přírodu, vymírají zvířata, tají ledovce, ale obrovský problém je právě v sociálních důsledcích. Chudým lidem v Africe se tak například změní klima natolik, že nejsou schopni si vypěstovat jídlo a táním ledovců zase přicházejí o zdroje pitné vody. Se vším je pak spojen největší problém klimatické migrace,“ pokračuje student.
Zmiňuje při tom zprávu OSN, podle níž až 250 milionů lidí přijde o domov, pokud nebudeme dělat nic s klimatickou změnou. „Migrace pak nejvíce vadí západním zemím, které paradoxně způsobují změny, kvůli nimž ti lidé migrují,“ upozorňuje Klára. Už dnes existují studie o tom, jaký mělo například vliv sucho na válku v Sýrii.
Existuje strategie, jak reagovat na změny klimatu. „Proběhla nějaká klimatická změna, takže se musíme přizpůsobit a zároveň bojovat proti tomu, aby se prohlubovala,“ vysvětluje Áron, podle něhož by v tomto případě byl ideál společnosti, která produkuje daleko menší množství uhlíku s tím, že na nízkouhlíkovou ekonomiku by se muselo přejít co nejspravedlivějším způsobem. „Aby to třeba zaplatily ty firmy, které na tom doteď vydělávaly.“
Možnost, jak ke změnám klimatu přistupovat z ekonomického hlediska, je například myšlenka nerůstu. „Je to i kritika toho, jak západní společnost funguje a v čem vidí hodnoty. V ekonomii vidíme dnes pozitivně neustálý růst, který je ale často na úkor zemí jihu a přírody. Nic nemůže do nekonečna růst, když máme omezené zdroje,“ přibližuje Klára. Dílčích řešení ekologické krize je celá řada. „Třeba ekologická daňová reforma, nepodmíněný základní příjem, systémová podpora občanské společnosti,“ vyjmenovává Áron.
Klimakemp jako tábor bez vedoucích
Jednou z ústředních aktivit hnutí Limity jsme my je pořádání tzv. Klimakempu. „Je to takový tábor bez vedoucích,“ směje se Klára. „Je to pětidenní akce pro každého, koho zajímají environmentální témata a jedním z jeho cílů je dát dohromady dnes docela roztříštěné environmentální hnutí v Česku,“ dodává. Klimakemp tedy zaplňuje mezeru mezi sociálním a ekologickým aktivismem. „Dlouho tu nebyla žádná radikálně ekologická organizace, což jednoduše znamená, že se nebojí například kritizovat systém. To by si nějaká zavedená neziskovka dovolit nemohla,“ přibližuje Áron.
Klimakemp také navazuje na tradici, která vznikla v Anglii a měla čtyři cíle – ukázat, jak by měla vypadat udržitelná společnost, budovat hnutí, klást velký důraz na sebevzdělávání skrze přednášky a diskuze a konečně dát prostor pro podnikání přímých akcí proti fosilnímu průmyslu.
„Jsme součástí globálního environmentálního hnutí a připojujeme se k tradici klimakempů v Německu, Rakousku různě jinde po světě,“ říká Klára. „Je zajímavé to vnímat v kontextu celého klimatického hnutí, které je tvořeno intelektuály, vědci, aktivisty nebo prostě normálními lidmi. Je pozoruhodné, jak se s rostoucí nefunkčností globální klimatické politiky celé hnutí více radikalizuje,“ přemítá Áron. „Ono je totiž znát, že dělat nějaké konkrétní kroky je potřeba už teď a ne čekat, až někdo ve vyšších pozicích vymyslí, co se udělá třeba za 30 let,“ dodává Klára.
Činnost v rámci hnutí Limity jsme my se u obou projektuje i do studia. „Pro mě je to dost zásadní, ten obor mi dává informační zázemí a prostor pro sebevzdělávání v této problematice,“ podotýká Áron. „Já se třeba k Limitům dostala díky tomu, že studuju environmentalistiku. U Árona to je naopak. A je super, že jsou tu lidé, kteří mají na celou problematiku třeba i odlišný pohled, který je ale také hodnotný a je dobré se s ním konfrontovat,“ uzavírá Klára.
