Na hodině kýče na pedagogické fakultě

Na kýčechtivé umělce čekala bohatá nadílka materiálů. Umělé kytky, fosforeskující brčka, třpytky s extradávkou třpytivosti nebo atrapy drahokamů.„Co je to kýč?“ ptá se Petr Kovář, doktorand z pedagogické fakulty, skupinky studentů. Otázka je na místě. Posluchači totiž přišli na akci s názvem Terapie kýčem s cílem stát se producenty nevkusu. A odpovědí se najde hned několik.

Něco neoriginálního, mnohokrát opakovaného, laciného. Podněty rozechvívající sentiment, dojemné motivy. „Srdíčka, porcelánoví jeleni se vztyčenou hlavou, západy slunce. Sádrový trpaslík už byl zmíněn tolikrát, že už se snad jako kýč ani neuvádí,“ vyjmenovává Kovář tematické ztělesnění kýčů.

„Existuje pořekadlo, že nežli dělat kýče, radši chop se rýče. My jsme to obrátili,“ vysvětluje umělecký záměr František Topinka z výtvarné skupiny Potřebuje lék a ukazuje na obrazovky staromódních televizorů, které ve smyčce přehrávají krátký film o tom, kterak skupina umělců zahrabává do země rýč a přitom zachraňuje svůj oblíbený kýč z dětství.

Na kýčechtivé umělce čeká na stolku bohatá nadílka materiálů. Umělé kytky, fosforeskující brčka, třpytky s extradávkou třpytivosti, atrapy drahokamů nebo třeba zlaté vánoční řetězy, polystyren nebo polyuretanová pěna jako základ pro budoucí kýče. Úkol ale tak jednoduchý není, vyrobený kýč musí být abstraktní. Tedy žádné srdce, žádný jelen v říji, žádná napodobenina trpaslíka.

„Vlastně se trochu bojím, že tu dnes žádný kýč nevznikne,“ svěřuje se s obavami Agáta Žáčková, jedna z organizátorek, zatímco ze stavební pěny stříká na noviny tvar nikoliv nepodobný kravinci v životní velikosti. Ten posléze bohatě opepří třpytivým práškem a dozdobí třešničkami v podobě barevných plastových kamínků.

Je větší kýč ozdobit kožešinou oblepenou lepenku zelenými puntíky v přibližně stejných intervalech, nebo se pokusit o nepravidelné fleky?Samotná produkce kýče si ale žádá více invence, než by se mohlo zdát. Nestačí totiž jen propojit podivné materiály, kterým byste se vyhnuli i v pracovní výchově na základní škole, do abstraktních (ne)tvarů.

Zdá se sice, že naprosto zbytečným přezdobením nic nezkazíte, jenže pak narazíte na dilema: Je větší kýč ozdobit kožešinou oblepenou lepenku zelenými puntíky v přibližně stejných intervalech, nebo se pokusit o nepravidelné fleky? Opravdu se dá vykouzlit kýč jen pomocí růžových třpytek? Mají se k sobě jednotlivé materiály hodit, nebo by si naopak měly co nejvíce odporovat? A není kombinace tolika kýčovitých prvků dohromady vlastně docela originálním kouskem?

Těžko říct, zda výsledkem snažení posluchačů školy kýče bylo opravdu laciné pseudoumění nebo snad i nějaké to umělecké dílo. Ostatně budete mít sami příležitost výtvory posoudit na některé z příštích výstav skupiny Potřebuje lék. Nestěžujte si ale, když se vám vystavené kousky nebudou líbit. Vlastně by to znamenalo, že autoři odvedli dobrou práci.

Workshop se uskutečnil jako doprovodný program k umělecké performanci Nežli dělat rýčem, radši se chop kýče jako součást Týdne výtvarné kultury.   

Masarykova univerzita | Masaryk university