Studentka bojuje proti zachmuřeným tvářím

Každý den se na fanoušky jejího projektu usměje nová černobílá tvář. Lenka Kožuchová, studentka francouzštiny na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, se rozhodla projasnit ulice i facebookové feedy úsměvem, který denně loví s foťákem na ulicích nejen v českých městech.

Nápad fotit úsměvy dostala podle svých slov pár hodin před novoroční půlnocí ve vaně. „Najednou mě to osvítilo. Lidé se málo smějí! Budu fotit černobílé portréty na šířku a pojmenuju to Každý den s úsměvem. Hned jsem začala přemýšlet nad vizuálem a koupila doménu se svým jménem. Taková běžná věc, co děláte na Silvestra," směje se Lenka.

Na každodenní focení si zvykla už minulý rok, kdy si dala předsevzetí, že každý den vyfotí nějaký moment ze svého života. „I když mě to občas štvalo, zvykla jsem si chodit všude s foťákem. Dnes jsem za to ráda, myslím, že i díky tomu teď fotím úsměvy,“ vzpomíná Lenka.

Nicméně letošní předsevzetí s sebou přineslo potřebu oslovit každý den minimálně jednoho, většinou neznámého člověka. „Ze začátku to nebylo lehké. Chtěla jsem po lidech jen obyčejný úsměv a přesto mě spousta lidí odmítla a pořád odmítá. Když řeknu, že bych fotky chtěla zveřejnit na Facebooku, někteří ode mě skoro utíkají,“ popisuje strasti každodenního hledání úsměvu studentka.

Dnes už je ale ostřílenější, na omluvné i rozhodné NE si zvykla a občas ji skoro mrzí, když se jí podaří domluvit na usměvavé fotce hned s prvním člověkem, kterého osloví. „Setkávám se ale i se spoustou pozitivních reakcí. Někdy mi dokonce mí modelové zpětně napíšou e-mail nebo zprávu s poděkováním,“ říká Lenka, která si mezi lidmi z portrétů našla i několik nových přátel.

Právě pozitivní ohlasy jsou nejlepší odměnou za čas, který projektu věnuje. Portréty totiž Lenka zásadně nefotí do zásoby ani do šuplíku. „Někdy je to závazek, a obrovský. Ačkoliv není venku pokaždé hezky, musím se vydat do ulic někoho zvěčnit. Když se blíží večer a mně chybí úsměv, jsem z toho dost nesvá. Ale myslím, že každý si zaslouží svůj den slávy,“ vysvětluje fotografka.

Vybrat z dvou set portrétů jeden jediný, který by měl pro mladou fotografku zvláštní kouzlo, není jednoduché. „Ale jako první se mi vybavila fotka z jedné slunné soboty, kdy jsem si na náměstí Svobody chtěla jen udělat pár snímků kašny, u které zrovna stála babička s vnoučkem. Napadlo mě, že je vyfotím jen tak a paní fotky pošlu, až pak mi došlo, že bych je mohla mít i v projektu. Je to asi jediná fotka, o které modelové nevěděli dopředu, a zároveň jedna z nejvíc emotivních a pozitivně naladěných,“ říká Lenka.

Během letních prázdnin ale její projekt čekala poměrně náročná výzva. Studentka francouzštiny odjela za rodinou na několik týdnů do Německa a jednu dobu se obávala, zda nebude muset focení usměvavých portrétů vzdát.

„Německy umím totiž sotva pozdravit. Nicméně jsem se nevzdala, od kamarádky si nechala přeložit vizitku a přítel mě naučil frázi, jak se v němčině představit,“ vypráví Kožuchová s tím, že vždy našla ve svém okolí někoho, kdo jí v konverzaci pomohl a překládal věty rodilých Němců do angličtiny.

Myšlenku každodenního úsměvu tak Lenka dostala za hranice Česka. „V tom je kouzlo úsměvu – je mezinárodní. A pokaždé, když ho někomu věnujete, tak se vám vrátí, třeba i dvojnásob,“ dodává Lenka.

S Amálkou v ruce, jak své zrcadlovce přezdívá, nejspíš Kožuchová stráví i příští rok, ale poslední „každodenní“ úsměv plánuje vyfotit 31. prosince. „Nechci se opakovat. Člověk pak chtě-nechtě srovnává a já chci, aby můj fotoprojekt byl jedinečný,“ uzavírá studentka.

Masarykova univerzita | Masaryk university