Nevidomý student hlídá bezpečnost softwaru

O možnosti pracovat pro firmu Y Soft, která vytváří počítačové nástroje pro hromadný tisk dokumentů, slyšel Vojtěch Polášek už v prváku na fakultě informatiky někdy v roce 2012. Příležitosti se chytil a teď firmě pomáhá prozkoumat nástroje pro testování bezpečnosti softwaru. Přesto, že to má těžší než drtivá většina jiných studentů. Polášek totiž od narození nevidí.

Práci pro Y Soft jste získal díky školní soutěži. Jak to bylo?
Na přednášce nám profesor Matyáš říkal, že se dělá soutěž pro „talentované“ studenty. Ty uvozovky říkám proto, že jsem si tak rozhodně nepřišel, ale řekl jsem si, že to zkusím. Dostali jsme nějaké úkoly a na jejich splnění jsme měli 24 hodin, ale jako naschvál jsem se ten den dostal domů až v sedm večer. Měl jsem školu a trénink nevidomých futsalistů. Nad úkolem jsem pak seděl do tří do rána, ale to, co se po mně chtělo, jsem nakonec nesplnil. Na něčem jsem se zaseknul, tak jsem jim poslal aspoň postup, jak bych na to šel. Říkal jsem si, že jsem to zkusil. No a profesor Matyáš se mi pak ozval, že jsem postoupil do finálového kola. Tam už seděli lidé z firmy, bavili jsme se obecně o projektu a možnosti stipendia, a tak jsem pro ně začal zkoumat nástroje pro testování bezpečnosti softwaru.

V čem to spočívá?
Analyzuju nebo hledám vhodné nástroje, které by pak firma mohla použít na to, aby kontrolovala bezpečnost svých aplikací. Hlavně té webové, která se používá k řízení celého systému, toho, co vidí uživatel. Možností jsou totiž strašná kvanta, každá se vyvíjí, je to hodně proměnlivé odvětví. Nástroje hledají slabiny v uživatelském rozhraní, které by nějaký útočník, zvnějšku nebo zevnitř, mohl zneužít. Může tam dojít k celé škále problémů od toho, že získá informace, ke kterým nemá mít přístup, dostane pod kontrolu servery nebo znemožní uživateli, aby se ke službě dostal.

O stejném tématu píšete i bakalářku. Byl to plán od začátku?
Ano. Na tu možnost jsem se ptal hned, jen chvilku trvalo, než jsem získal nějaké rozumné výsledky. Teď už víme, co se do určité doby stihne, tak si to dokážu líp naplánovat a dotahuju to. Výstupem by měla být jednak moje bakalářka a jednak spousta informací pro společnost. Ale konkrétně bakalářku řeším pořádně až teď v sedmém semestru. Vzhledem k mému postižení bylo jasné, že budu studium protahovat.

Limitovalo vás v práci to, že nevidíte?
Spolupráce funguje tak, že dělám všechno doma a do firmy chodím jen jednou za čas konzultovat postup. Teď se taky na fakultě jednou za 14 dní organizuje schůzka všech lidí, kteří pro Y Soft dělají něco v oblasti bezpečnosti. Každý tam odprezentuje, co udělal, což je super a chválím za to toho, koho to napadlo, protože to člověka opravdu nutí pracovat. Nemůže si dovolit tam přijít a říct, že za dva týdny nic neudělal. Sem tam narážím na nějaké problémy, ale zatím mi vždycky byli schopní vyjít vstříc a nesetkal jsem se s tím, že by řekli, pardon, na tohle nemáte, to nebudete dělat. Hodně si toho vážím. Je to můj první kontakt se soukromým sektorem, kdy jsem se setkal s takovou vstřícností.

Máte i nějaké negativní zkušenosti?
Já ani ne, ale z komunity zrakově postižených vím, že to nemusí být vždycky takhle jednoduché.

Stejně si pořád úplně nedovedu představit, jak s počítačem pracujete...
Mám speciální software, který nějakým způsobem zjistí, co na obrazovce je, a dává mi to pak najevo. Když píšu nějaký dokument, tak říká, co píšu, dovolí mi dokument zpětně přečíst. Prostě když udělám nějakou akci, program se mi to snaží říct. Se studiem mi ale moc pomohlo středisko Teiresiás, za což má univerzita můj velký obdiv. Opravdu si vážím toho, že na škole takhle můžu být. Když si vezmu střední školu, kde jsem byl, tak tady na univerzitě se lidé opravdu snaží co nejvíc věcí přizpůsobit tak, abych mohl studovat, ale zároveň nebyl o nic ochuzen, což je hodně složitý, ale správný přístup. Vím o tom, že některé jiné univerzity udělaly to, že než aby se k tomu takhle postavily, tak raději snížily nároky.

A jak to bylo na střední škole?
Já jsem z Rožnova, ale střední školu jsem dělal na Slovensku v Čadci, kam jsem chodil na bilinguální gymnázium. Učilo se tam všechno v angličtině. Nebyla to soukromá škola, což bylo fajn, jinak by to stálo moc peněz. Byl jsem tam ale úplně první nevidomý a spoustu věcí jsem si musel vyšlapat sám. Pak jsem se hlásil na MU a najednou mi přišel dopis k přijímačkám v braillu. Jenom jsem otevřel pusu a koukal. Na střední bylo něco takového úplně nemyslitelné, kdežto tady je výborné vybavení a materiály. Stačí jen poprosit a někdo řekne, že to zařídí, a za týden to je. Byl to pro mě obrovský posun.

Angažujete se i ve spolku Život trochu jinak. Čím se zabývá?
Děláme různé akce a kurzy, kde se pracuje s metodou zážitkové pedagogiky. Neděláme to jako jediní v republice, ale jako jedni z mála dáváme do kurzů integrační rozměr. Znamená to, že jsou otevřené i nevidomým, a snažíme se, aby se obě skupiny namíchaly a vytěžily z toho co nejvíc. Vidící se něco dozví a nevidomí si ověří svoje možnosti, co dokážou a co ne. Zjistí, že zvládnou spoustu věcí a nemusí sedět doma, jak mají někdy dojem.

Jak to konkrétně vypadá?
Zařadíme třeba nějakou aktivitu, kde si lidé z obou skupin vymění role. Všichni, kdo vidí, mají zavázané oči, takže třeba skupinu najednou vede nevidomý. Všechno to závisí na něm a vidící jsou bezradní. To je hodně průlomové. Má to dvě roviny – vidící si uvědomí, jaké je nevidět a co to všechno obnáší, a nevidomý zjistí, že má na to, aby vedl. Sám jsem to zažil a hodně mě to posunulo v mínění o mně samém. Není to tak, že bychom dělali tábory nebo že se vidoucí mají o nevidomé starat. Oni se starají sami o sebe.

Masarykova univerzita | Masaryk university