Básník s tykadly: Poezie může pomáhat

Nosí tykadla a malou tabulku s křídovým nápisem Báseň na počkání. V brněnských ulicích se už tento básník stal poměrně známou postavou. Absolvent žurnalistiky a sociologie s uměleckým jménem Šimon vám složí básničku, když ho požádáte. Tvrdí, že je jedno, jestli vytváříte fikci prostřednictvím novin nebo básně.

Začal psát někdy v roce 2014 a motivací pro něj bylo, že skrze báseň lze někomu pomoci. „Je to určitá forma terapie, při níž lze věc, která člověka tíží, zpracovat pomocí slov do jiného kontextu. Z druhého zorného úhlu se v tom pak dá najít jiný smysl,“ tvrdí básník. Podle něj je v tomto dnes velký smysl poezie, který je opomíjený z vnitřních i vnějších důvodů. Současná poezie je podle něj více méně poezií jednoho akordu, jedné nálady, jedné koncepce vnímání, chybí v ní epika či humor. „Básníci musí najít zpět cestu k veřejnosti, kterou netvoří jen oni sami.“

Jednou z metafor, kterou by se dala popsat jeho činnost, je zrcadlení. „Je to zrcadlení člověka, který se zastaví a chce napsat báseň, ať už pro něj nebo pro někoho ze svých známých, zrcadlení situace, ve které se nacházíme, ať už je to kdekoliv, a zároveň i zrcadlení autora, mě,“ popisuje Šimon.

Pokud jde o Šimonův neobvyklý umělecký vzhled připomínající hmyz, jedná se prý o určité podobenství Proměny Franze Kafky. Je jeho reakcí na minulost a lidi, které znal a kteří nechápou, co dělá dnes a nepřijímají ho. „Uvědomil jsem si, že pro ně jsem takový brouk. Paradoxní je, že když jsem si vzal tykadla, začal jsem se seznamovat s novými lidmi, kteří už o mně neměli uzavřenou představu,“ vysvětluje básník svůj vzhled. Díky imaginaci podle něj může být člověk daleko autentičtější než na základě definice sebe nebo kohokoliv skrze zažité sociální kategorie.

Jednou z inspirací pro to, co dělá, je pro něj Allen Ginsberg. „Ukazuje, jakou roli může poezie mít v zrcadlení současnosti a že může být vlastně velice hlučná a třaskavá a vyplňovat hrdlo generace,“ směje se Šimon a dodává, že nezáleží na tom, jestli je poezie recitovaná či zpívaná, efekt může být stejný u obojího.

Rád pozoruje lidi, a trénuje tak empatii. „Je zajímavé sledovat, jak s lidmi hovoří jejich okolí, třeba i počasí, jaká používají gesta a jak mění obličeje. Zjistíte tak, že všichni žijí podobné životy jako vy, což je skvělé antidepresivum, protože to znamená, že nikdy vlastně nejste sami,“ říká pouliční umělec, který se krom jiného angažuje i v projektu Symbios, který se snaží předcházet bezdomovectví, a v projektu Vteřina poté, soustředícím se na děti v dětských domovech.

Spousta lidí, pro které píše, se ho ptá, proč nepracuje v novinách, když vystudoval žurnalistiku. „Na to mám oblíbenou odpověď. Totiž, že taky píši fikci. Ten rozdíl mezi poezií a médií vlastně není nijak esenciální, je to hlavně o přesvědčení a zaběhlých kategoriích, co je umění, co je zpravodajství a tak dále,“ vysvětluje. Pokud prý sledujeme, jakým způsobem média referují a kam zasazují třeba takzvanou uprchlickou krizi, zjistíme, že šíří kontextuální fikci. Podobně jako konceptuální umění, které jen na základě řazení již převzatých dříve zhotovených objektů utváří dojem či emoci v návštěvníkovi galerie, postupují podle Šimona při popisu reality také média. „Také vychází již z hotových událostí, zpráv, jejichž kvantitativní disproporce vůči realitě často vyvolává strach a úzkost,“ vysvětluje umělec.

„Nechci sdělovat žádná poselství, protože poselství jsou vždycky do určité míry egocentrická. Spíš mi jde o to lidem ukázat prostřednictvím básně svobodu, kterou mají, a krásu kolem nich,“ říká básník. Zároveň se v lidech snaží vzbudit štědrost vůči jiným pouličním umělcům i svým blízkým a pomoct jim vymanit se z přepočitatelného ekonomického rámce. Tato schopnost prý v dnešní době lidem často schází.

 

 

Masarykova univerzita | Masaryk university