Nevidomý Kazachstánec svedl kvůli studiu v Česku bitvu s byrokraty

Osmadvacetiletý Alibek Tokabayev je studentem prvního ročníku politologie na Fakultě sociálních studií MU. Pochází z Kazachstánu, je nevidomý a na cestě za svým vysněným studiem musel překonat kolotoč problémů a nástrah. Naučit se česky a získat vízum nebyly zdaleka jediné výzvy.

Poprvé se nevidomý šachista podíval do České republiky v roce 2011 během jednoho z šachových turnajů. V zemi uprostřed Evropy se mu líbilo a našel si tady i několik kamarádů šachistů. V té době už měl vystudované právo na univerzitě v Astaně, čerstvě však přišel o práci.

Když se dozvěděl, že v Česku může za přesně daných podmínek studovat bezplatně, měl jasno. „Chtěl jsem studovat politologii, která v mé rodné zemi kvůli autoritářským tendencím studovat nelze. Základním předpokladem ale bylo naučit se česky,“ popisuje student.

Po návratu do Kazachstánu tedy prakticky ihned začal studovat jazyk. Už přitom ale musel řešit nemalé problémy. „Jazykové školy u nás jsou velice nekvalitní a drahé, navíc většinou připravují jen na běžnou hovorovou komunikaci, ne na komunikaci v akademickém prostředí a psaní seminárních prací,“ stěžuje si Tokabayev, který se nakonec rozhodl pro samostudium.

Během jednoho roku intenzivního studia s občasnou pomocí kazašské odbornice, která v Česku dříve také studovala, se dostal na potřebnou úroveň. V začátcích přitom používal výhradně učebnici češtiny z doby socialistického Československa, teprve později začal číst česká média na internetu či poslouchat české rádio. Rozhodnutí naučit se česky sám, bez přispění kterékoliv jazykové školy, ale mělo mít další neblahé důsledky.

V roce 2015 Tokabayev úspěšně složil přijímací zkoušky na fakultu sociálních studií a v následujícím akademickém roce měl nastoupit na své vysněné studium.

„Bohužel kvůli tomu, že jsem neměl absolvované studium češtiny v žádném kurzu, se mi nepodařilo zkompletovat všechny potřebné dokumenty k absolvování nostrifikační zkoušky, tedy uznání mého dosaženého vzdělání v zahraničí. Bez ní jsem ke studiu nemohl nastoupit a bez započatého studia nebylo ani možné získat vízum k pobytu. No a bez víza jsem ani teoreticky nemohl přicestovat složit nostrifikační zkoušku,“ vzpomíná na začarovaný kruh mladík.

Přiznává, že tehdy už považoval svůj sen za ztracený. Spíše náhodou se ale tehdy spojil s pracovníky Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity (Teiresiás), kteří mu poradili, jak dál.

„Pomohli mi získat krátkodobé vízum, abych mohl přijet složit nostrifikační zkoušku. Ještě před tím jsem ale musel přesvědčit českou ambasádu v Astaně, že zákon přece pro udělení víza nepožaduje absolvování žádného kurzu češtiny, který já navíc nepotřebuji,“ vypráví Tokabayev.

Po zvládnutí zkoušky mu Teiresiás pomohl s podáním opětovné přihlášky a přípravou na druhé přijímací řízení. Zatím poslední strastí bylo schválení dlouhodobého víza ministerstvem vnitra. To využilo ke svému rozhodování maximální možnou lhůtu, a Tokabayev tak dorazil do Brna až v průběhu října a hned zpočátku tak musel dohánět rozjetý semestr. Pochvaluje si ale zdejší kvalitní výuku, našel si v Brně přítelkyni a má v plánu v Česku už zůstat.

Masarykova univerzita | Masaryk university