Lenhartová: Cena za pomoc uprchlíkům je důležité povzbuzení

Cenu Alice Masarykové za práci v oblasti lidských práv převzala pár dní před koncem minulého roku z rukou amerického velvyslance Zuzana Lenhartová, studentka Pedagogické fakulty MU a ředitelka organizace Pomáháme lidem na útěku. Všechno, za co ji dostala, bylo ještě před dvěma lety úplně nereálné.

Lenhartová nikdy neplánovala žádnou neziskovku zakládat, úplně na začátku jen sama vyjela pomáhat uprchlíkům v Maďarsku. Postupně vznikla organizace, díky níž vycestovaly do postižených oblastí téměř čtyři tisíce lidí.

„Nevnímám to tak, že by to byla cena pro mě. Hrozně důležitá je pro všechny lidi, kteří s námi vyjeli. Já jsem ve svojí sociální bublině docela oceňovaná, ale řadu dobrovolníků jejich okolí odsoudilo. Znám lidi, které šikanovali v práci nebo s nimi nemluví rodina,“ líčí studentka Masarykovy univerzity, jaké důsledky může mít pomoc lidem migrujícím Evropou.

Bylo mi hloupé chodit v Budapešti po památkách
Organizace Pomáháme lidem na útěku oficiálně funguje od ledna minulého roku, její příběh ale začal už v létě předtím. Lenhartová plánovala, že si s přítelem na konci léta zajedou na dovolenou do Budapešti. Zrovna v době, kdy na tamní nádraží dorazila vlna uprchlíků, které úřady a policie z neexistence jiného řešení držely nuceně v budově a jejím nejbližším okolí.

„Do Česka přicházely informace, v jakých podmínkách tam lidé přežívají, a mně najednou bylo hloupé chodit si jen pár metrů od nich po památkách,“ vzpomíná Lenhartová, jinak doktorandka na oboru speciální pedagogika a pracovnice Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání Pedagogické fakulty MU.

Myšlenky na místní lázně a procházky městem proto vyměnila za plán pomoct lidem na útěku. Když už v tom byla, napsala na Facebook, jestli nechce někdo také přihodit nějakou materiální pomoc, a nestačila se divit. Psát jí začali i úplně cizí lidé, někdo chtěl poslat peníze, jiný se na cestu rovnou vydal.

Tak došlo až na první sbírku materiální pomoci organizovanou v Univerzitním kině Scala. A ani v tomto případě Lenhartová zájem lidí neodhadla. „Do Scaly jsme donesli velkou krabici, ať mají věci kam dávat. Po třech dnech bylo jasné, že není šance je uskladnit do odjezdu u mě ve sklepě. Nakonec jsme všechno odváželi v několika dodávkách,“ líčí.

Na první cestu do Maďarska jela s dalšími 15 lidmi s obavami, mediální prezentace krize udělala svoje. Tím spíš, když prvním zážitkem po příjezdu k uprchlickému táboru byl dav dvou nebo tří set uprchlíků, který za běhu něco skandoval.

„Ukázalo se, že tak reagovali na absolutní nekomunikaci maďarské strany, nikdo jim nebyl schopen říci, co s nimi bude, kromě toho, že musí zůstat na jednom poli bez pomoci. První věc, kterou jsme tehdy začali dělat, bylo překládání. Jeli s námi Syřan a Švéd, který má rodiče z Iráku,“ přibližuje Lenhartová, jak taková podpora vypadala.

Krize pokračuje
Už první pobyt ji vyprovokoval k tomu, že se pak do provizorních táborů vrátila ještě třikrát a hlavně začala organizovat i výjezdy ostatních.

„Na místě se vás to totiž ohromně dotkne. Ti lidé utíkají z války, ztratila se jim rodina a nemají vůbec nic, na co by se mohli spolehnout. My víme, že se o nás přinejhorším postará stát, máme sociální systém, víme, kde hledat informace. Oni o všechny tyhle základní jistoty přišli.“

Co nejdřív fungovalo jen jako skupina osob, na kterou se obraceli jiní lidé, se časem vyvinulo v oficiální neziskovou organizaci. Pomáháme lidem na útěku dnes působí na dvou místech v Srbsku, kde má placené terénní koordinátory, kteří zaškolují další přijíždějící dobrovolníky. Těch by organizace mimochodem zrovna v těchto dnech potřebovala víc. Ačkoliv média už o situaci uprchlíků tolik neinformují, takže se zdá, že jejich problémy ustaly, je to spíš naopak, a to hlavně kvůli silné evropské zimě.

Masarykova univerzita | Masaryk university