Perský medik v Brně: Češi jsou introvertní, ale když je respektuješ, otevřou se

O Češích se prý říká, že nejsou vstřícní vůči cizincům. Podle čerstvého absolventa medicíny Amira Samadiana stačí, když cizinec respektuje českou kulturu, a Češi ho přijmou. Po šesti letech studia v Brně hovoří dobře česky a má hodně českých kamarádů.

Studium na Masarykově univerzitě i život ve studentském Brně si zamiloval natolik, že v Česku už chce zůstat na trvalo, i když doma je daleko. Původem Íránský Peršan přijel před několika lety ze Spojených arabských emirátu a teď v září už ho čeká nástup do Fakultní nemocnice Bohunice, kde bude chirurgem. Povolání lékaře vnímá jako velkou zodpovědnost a jeho krédem je být co nejlepší v tom, co dělá.

Inspirací pro studium medicíny v zahraničí byl Amirovi jeho bratr, který pracuje jako pediatr. „Na konferenci v Londýně se setkal s českými doktory. Řekl mi tehdy, proč nejdu studovat do Česka. Na internetu jsem si našel, že má univerzita dobré hodnocení, nízké ceny a zbrusu nové vybavení,“ vzpomíná Amir na své začátky.

I když jeho první setkání s Čechy nebylo pozitivní, protože ho hned po příjezdu na Hlavním nádraží okradli, Brno na něj zapůsobilo.

„Je to úžasné místo, studentům má hodně co nabídnout. Bydlel jsem na kolejích na Vinařské, kde bylo plno lidí z celého světa. Lidé z mezinárodní komunity jsou velmi přátelští a se vším mi pomáhali. Podnikali jsme spolu spoustu věcí. Líbí se mi, že Brno je dost malé na to, aby ses všude dostal, všechno je snadno dostupné. Miluju zdejší veřejnou dopravu, navíc je tu levno,“ popisuje budoucí doktor své dojmy.

Na nové prostředí si však Amir chvíli zvykal. „Byla to výzva. Studium medicíny je zde velmi soutěživé. Abych stíhal musel jsem hodně pracovat a být ambiciózní, musel jsem si zvykat na nový systém studia. I na to, že někteří starší vyučují neumí úplně perfektně anglicky, takže je nimi horší domluva. Ale když opravdu chceš dělat medicínu, najdeš si způsob,“ tvrdí sebejistě Amir.

„Někteří spolužáci byli perfekcionističtí a studovali na samá A. Známky ale nedefinují tvoje schopnosti. Nejdůležitější je nastavit si mozek na modus: Chci se to naučit, protože jednoho dne můžu mít pacienta, kterému tím můžu pomoct,“ vysvětluje čestvý absolvent Lékařské fakulty MU svůj přístup ke studiu.

„Je mýtus, že medici nemají volný čas. Moje organizační schopnosti se rok od roku zlepšovaly, a tak i když nebylo volného času tolik, kolik by si člověk představoval, vždy jsem si našel čas sám pro sebe. Mám hodně českých kamarádů a chodívali jsme do posilovny, do hospody, jezdili na chatu nebo kempovat,“ doplňuje.

I když nijak výrazný kulturní šok Amir nezažil, oproti Peršanům jsou podle něj Češi introvertní a stydliví. „Nejsou ochotní mluvit s cizinci, neotevřou se. Ale když je víc poznáš, jsou přátelští. Musíš porozumět jejich kultuře a respektovat ji. Pak se staneš jedním z nich. Hlavní věc je naučit se aspoň základy češtiny. To je vstřícné gesto, které lidé ocení. Nemůžu čekat, že na mě starší prodavačka bude mluvit anglicky, ale já s ní přece můžu mluvit česky,“ vysvětluje Amir anglicky a pak přechází plynule do češtiny, kterou se naučil hlavně komunikací s lidmi.

Ke svému budoucímu povolání přistupuje Amir s obezřetností. „Být doktor není privilegium, ale zodpovědnost. Budeš zachraňovat lidi, jakmile máš titul za jménem, budou věřit tomu, co říkáš. Měl by sis dát pozor na to, co děláš. Nejde o to, co děláš, ale abys v tom byl co nejlepší. Pak tě lidé budou potřebovat, budeš mít peníze a budeš spokojený,“ přemýšlí nahlas Amir.

Masarykova univerzita | Masaryk university