online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

Co (ne)umí přímá demokracie

Foto: CanStockPhoto

Český veřejný prostor zaplnila před volbami do poslanecké sněmovny diskuse o zavedení prvků přímé demokracie. A na rozdíl od jiných volebních slibů se o jejich využití diskutuje dále. Čemu by to prospělo? A má přímá demokracie efekt, jaký si její zastánci slibují?

Debaty i téma samotné sledují politolog Lubomír Kopeček a právník Ladislav Vyhnánek. Ani pro jednoho nejsou nové. „Na to, že budeme mít v tomto volebním období odsouhlasen zákon o referendu, bych si nevsadil,“ říká Vyhnánek přímo a obdobně se ubírají i Kopečkovy myšlenky. Podle obou je totiž cesta od silných vyjádření a slibů k realizaci příliš složitá a je třeba na ní udělat příliš mnoho rozhodnutí.

Nic nového

Za prvky přímé demokracie ve svých programech nejvíc bojují Strana přímé demokracie (SPD) a Piráti, zmiňují je ale i další strany. Může se zdát, že tlak na jejich zavedení je enormní. Podle Kopečka to ale svědčí spíš o špatné paměti. Pokusů o zavedení referenda už bylo v historii samostatného Česka několik.

„Už když se v roce 1992 přijímala česká ústava, bylo to jedním z témat. Pravice reprezentovaná ODS referendum nechtěla, levice ano. V ústavě se nakonec ocitla kompromisní formulace, která nic nevylučovala, ale ani příliš neumožňovala. Od té doby byla podobných návrhů v parlamentu celá řada,“ zmiňuje Kopeček.

Jak to mají jinde

Téma si pro sebe striktně nezabírá levice. V programovém prohlášení ho měla i pravostředová Nečasova vláda, a to konkrétně přičiněním Věcí veřejných.

Aktuální návrhy reprezentované hlavně plány Pirátů a Strany přímé demokracie nicméně nebojují jen za referendum, obsahují i další možnosti. Podle oslovených odborníků však řada z nich nemá s přímou demokracií nic společného. V praxi například SPD předpokládané řízení vlády prezidentem představuje změnu parlamentní demokracie na prezidentský režim, což je další důvod pro to, proč se ani jednomu z oslovených odborníků nezdá uskutečnění těchto plánů reálné.

Obecné referendum

Pokud se o nějakých snahách reálně diskutovat dá, je to právě zavedení obecného referenda. Tedy možnosti nechat občany přímo hlasovat o důležitých záležitostech dotýkajících se jejich života. České právo ji dává lidem i zákonodárcům už v současné podobě. Města nebo obce můžou vyhlašovat takzvaná místní referenda. Málo se ví o tom, že existuje také specifické krajské referendum, a za určitých okolností je možné zvláštním ústavním zákonem vyhlásit i to celostátní.

Stalo se to zatím jednou. V roce 2003 si tak Češi odhlasovali vstup do Evropské unie. Mimochodem vhodit lístek s odpovědí na otázku „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ tehdy přišlo 55,21 procenta oprávněných voličů.

Když šance uspořádat referendum existuje už teď, měnilo by se kýženým novým zákonem něco? Podle Vyhnánka dost.

„Právně by se celá procedura výrazně zjednodušila. Za současného stavu je nutné kvůli každému jednotlivému referendu přijmout speciální ústavní zákon, takže pro něj musí zvednout ruku vždy 120 poslanců a tři pětiny přítomných senátorů. Celý proces je tak velmi dlouhý, což odrazuje,“ popsal právník.

Spousta zádrhelů

Zákon o obecném referendu by podle něj vymezil podmínky, o čem se takové hlasování může konat a za jakých okolností – například kdo ho vyhlásí a jaký počet voličů je nutný pro jeho platnost. Samé otázky, přičemž nezodpovězení jakékoliv z nich může proces schvalování budoucího zákona zhatit.

Hlasovat by bylo možné například o jednoduše položené otázce, jako tomu bylo v případě zmiňovaného vstupu do Evropské unie. Jenže jak upozorňuje Kopeček a ukazují příklady třeba ze Slovenska, shodnout se někdy na formulaci otázky tak, aby byla zároveň srozumitelná pro voliče, je velké umění.

Druhou možností je rozhodovat o hotovém návrhu zákona. Číst několikastránkový dokument psaný jazykem práva by ale pro voliče asi nebylo příliš lákavé.

„Tady se navíc ukazuje nedokonalost přímé demokracie. Volič by mohl s návrhem souhlasit, mohla by mu ale zásadně vadit jedna věta. A co pak? V zastupitelské demokracii se podá pozměňovací návrh, v referendu to není řešitelné,“ upozornil Vyhnánek. Jiná varianta je nechat v referendu rozhodnout o už parlamentem schváleném zákonu, jak se to děje například v Nizozemsku.

Další složité rozhodování přichází, když se přejde od tématu k číslům: Kolik by bylo třeba podpisů pod petici občanů iniciujících referendum a kolik by se hlasování muselo zúčastnit lidí, aby bylo platné? „Podmínky se v tomto ohledu v různých zemích Evropy ohromně liší. Zajímavé ale je, že skoro ve všech postkomunistických zemích, kde se tento nástroj používá, je vysoké kvórum na platnost, často je nutná účast až 50 procent oprávněných voličů,“ podotknul Kopeček.

Politolog za tím vidí snahu těchto zemí pojistit se proti případnému zneužívání referenda. Kdyby se konala příliš často, mohl by jím například prezident nebo vlivná skupina občanů vydírat parlament. Ačkoliv Kopeček není proti zavádění prvků přímé demokracie, má z nich obavy. „Mohly by rozklížit křehce fungující systém. Navíc i na příkladech jiných zemí vidíme, že referendum není aktivizačním prvkem. Když musí voliči v důsledku referend častěji hlasovat, dochází k inflaci hlasování a participace se spíš snižuje,“ zmínil.

Ladislav Vyhnánek je pro, aby se politická reprezentace snažila najít nové cesty, jak být s voliči v kontaktu. Ani on si ale nemyslí, že by právě referendum byl dobrý způsob. Líbí se mu ovšem cesta konventů, specializovaných diskusních skupin, nebo moderovaných lidových iniciativ, kdy přichází s námětem na konkrétní zákony sami občané.

 

Masarykova univerzita | Masaryk university