Anomie a osamělý univerzitní dav

Akademická diskuse se stále více podobá okřikování jedněch druhými. A přitom se vlastně neprosadilo či nezměnilo nic.Patří k tradičnímu scénáři svátku Dies academicus, že je zahajován řečí rektora, která svým tématem překračuje rámec slavnostního předávání ocenění studentům a akademickým pracovníkům univerzity. Můj předchůdce Petr Fiala dokázal této příležitosti opakovaně využít k otevření závažných otázek vysokoškolské politiky a vztahu státu k univerzitám. Vykračování ze stínu předchůdců nebývá snadné, zvláště jsou-li předchůdci nejen schopnými řečníky, ale také intelektuály s postřehem a jasným hodnotovým zakotvením.

Když jsem však přemýšlel o tématu a naladění své řeči, nebylo vykračování ze stínu hlavním motivem mého uvažování. Spíše jsem si stále více uvědomoval, jak výrazně se během pouhých dvou let změnilo klima, nálada a vztahy v akademické obci českých univerzit.

Zatímco před pár lety dokázal inspirovaný řečník v tématech vysokoškolské politiky udeřit na strunu vyvolávající mezi akademickými posluchači pocit téměř všeobecné harmonie, dnes je situace radikálně odlišná. Po roce diskusí o reformě zní v akademické obci spíše disonantní kontrapunkt kontrastních hlasů, které se navzájem proplétají, místy překřikují, míjejí, nebo dokonce střetají v kakofonních souzvucích, mohu-li si dovolit užít hudební terminologie.

Náš akademický disonantní kontrapunkt je zcela zřetelně součástí širšího celospolečenského stavu, kterým prochází česká společnost. Zaujetí stanoviska k jednotlivým aktuálním tématům z pozice rektora ve sváteční den by bylo vnímáno spíše jako kontroverzní pokračování vnitroakademického politického souboje než jako výraz konsensu akademické obce. Avšak já dnes nechci vést boj mezi jednotlivými frakcemi, názorovými proudy či zájmovými skupinami.

K projevu na Dies academicus, který v sobě spojuje tradici jarního majálesu s oceňováním vynikajících akademických výkonů, přeci jen patří spíše snaha o soulad, libozvuk a harmonii. Současně však nechci ani rezignovat na otevření témat, jež jsou aktuální a vztahují se k tomu, co hýbe akademickou obcí. Pokusím se proto o jakýsi pohled muzikologa z odstupu, pohled na onen kontrapunkt soupeřících melodií, aniž bych se přitom zabýval jednotlivými hlasy a jejich tezemi.

Krize důvěry
Pro tento slavnostní okamžik zapomenu na svůj názor na zápisné, funkční místa nebo podobu akreditačního procesu. Ostatně své pohledy na tyto věci mohu dostatečně často sdělovat při jiných příležitostech a jinými médii. A prosím vás o totéž, zapomeňme na chvíli na jednotlivé teze a stanoviska. Pokusme se o reflexi z odstupu, o pohled na celek a jeho vnější kontext.

Náš akademický disonantní kontrapunkt je zcela zřetelně součástí širšího celospolečenského stavu, kterým prochází česká společnost. Po více než dvaceti letech nového režimu se vyčerpal étos, elán i víra v budování demokratického, liberálně kapitalistického a evropsky střiženého společenského uspořádání. Dostavila se krize důvěry v politické strany, politiky i celý politický systém, krize důvěry v to, že nový pořádek garantuje dostatečně rovné šance pro všechny, a v to, že přiměřeně spravedlivě rozděluje rizika i následky předchozích chybných rozhodnutí.

Dospěli jsme do stavu, který by se dal nazvat anomií. Je to stav rozkladu normativních systémů společnosti a eroze důvěry v autority. My Češi dávno nevěříme církvím a monarchovi, dlouho nevěříme jedné straně a dnes už nevěříme ani politickým stranám v plurálu či svobodnému trhu. Dospěli jsme do stavu, který klasik sociologické teorie Émile Durkheim nazval anomií. Jde o stav rozkladu normativních systémů společnosti a eroze důvěry v autority. Jde o stav hodnotové anarchie, v němž vznikají neustálé konflikty a vybočení z řádu.

Není nepochybně právě šťastné, že vnitřní vyčerpání českého polistopadového režimu přichází současně s důsledky celoevropského ekonomického propadu, či dokonce světové ekonomické krize. Odvrácení či překonání krize zpravidla vyžaduje rozhodné jednání a strategickou vizi, my však, stiženi anomií, prožíváme každodenní rozklad politiky na frašku skandálů, podvodů a přežívání u moci za každou cenu, včetně opuštění posledních zbytků hodnotového zakotvení politiky.

Odraz společenského klimatu v akademickém světě
Pohlédneme-li do akademického mikrosvěta, uvidíme velmi podobný obraz. Po letech pokusů o reformy, bílých a zelených knih, mnohostránkových strategických vizí a nekonečných diskusí máme před sebou kakofonii hlasů znechucených či unavených reformátorů, jejich kritiků zprava i zleva, znepokojených zastánců statu quo i mladých marxistů toužících po radikálním účtování s režimem, který jim vytvořili jejich rodiče, účastníci studentského hnutí roku 1989.

Jednotlivé tábory, skupiny či zájmová uskupení akademického světa na sebe pohlížejí se stále rostoucí nedůvěrou. Jednotlivé tábory, skupiny či zájmová uskupení akademického světa na sebe pohlížejí se stále rostoucí nedůvěrou. Zástupci senátů podezřívají rektory, že se touží spiknout s podnikateli v budoucích univerzitních radách proti akademické samosprávě. Reformátoři z řad akademiků jsou podezříváni odpůrci reforem z touhy zlikvidovat samo veřejné vysoké školství. Akademická diskuse se stále více podobá okřikování jedněch druhými. A přitom se vlastně neprosadilo či nezměnilo nic.

Výsledkem let deklarovaných reforem je naprostá nula. Akademický svět postihla stejná anomie, jejímiž svědky jsme za zdmi univerzit, krize důvěry v hodnoty i autority, která ochromuje schopnost aktivně jednat.

Přitom vnější ohrožení, jímž je v celospolečenském měřítku ekonomická krize, je i v akademickém mikrosvětě značné. Nechci si hrát na Kassandru a šířit temná proroctví, ale na druhé straně je nezbytné, abychom vzali v úvahu možné scénáře vývoje. V rámci snad přijatelného zjednodušení se omezím na dva krajní a ponechám vašemu zdravému rozumu posouzení míry jejich pravděpodobnosti.

Co bude dál?
V Česku patří výdaje na vysoké školství dlouhodobě k nejnižším mezi vyspělými zeměmi, výdaje na jednoho studenta klesly za toto období přibližně o 20 %. Oběma scénářům je společná analýza výchozí situace. V České republice patří výdaje na vysoké školství dlouhodobě k nejnižším mezi vyspělými zeměmi, měřeno v absolutních číslech na hlavu či podílem na hrubém domácím produktu. Posledních pět let navíc tyto výdaje klesají, měřeno oběma ukazateli. Výdaje na jednoho studenta klesly za toto období přibližně o 20 %.

Výše těchto výdajů vylučuje konkurenceschopnost českých veřejných vysokých škol z mezinárodního hlediska. Ve srovnání s Německem, Rakouskem či Nizozemskem jsou naše náklady na výuku jednoho studenta prakticky shodné, s výjimkou mezd pedagogů, ale i v jejich případě jsme v internacionálním konkurenčním prostředí pod silným tlakem.

První, téměř pohádkový scénář dalšího vývoje je tento: Do roka a do dne přijde nová vláda zcela oddaná podpoře veřejného sektoru a veřejného vysokého školství zvláště. Navzdory recesi, a tedy na úkor jiných zájmových skupin, jakými jsou důchodci, nemocní a mladé rodiny, tato vláda zvrátí klesající trend financování vysokých škol, výrazně navýší veřejné prostředky do této oblasti a zajistí financování na skandinávské úrovni. My, docenti a profesoři ve středním věku, budeme žít na českých veřejných univerzitách šťastně až do smrti.

Druhý, spíše hororový než pohádkový scénář je pak takovýto: Trend poklesu veřejných financí pro veřejné vysoké školy bude pokračovat podle schváleného střednědobého výhledu rozpočtu. Příští rok klesnou prostředky pro české vysoké školy o 12 %, další rok ještě více. Anomií ochromená vláda nesplní pod tlakem studentských protestů své programové prohlášení a nezavede ani školné, ba ani zápisné. V důsledcích stejně se zachová i případná jinobarevná vláda, která v ekonomické recesi logicky upřednostní před mladými zdravými studenty důchodce, nemocné, sociálně slabé a mladé rodiny.

Současně bude stát dále pokračovat v politice omezování počtu financovaných studentů na veřejných vysokých školách, a to zejména na magisterské a doktorské úrovni, veden deklarovanou snahou zabránit alespoň polovině absolventů bakalářských programů v dalším studiu na veřejných vysokých školách.

Mnohé ze soukromých vysokých škol už dnes konkurují těm veřejným, protože na studenta disponují výrazně vyššími částkami než školy veřejné. České veřejné vysoké školy tak dále budou zhoršovat kvalitu výuky, neboť díky současnému systému řízení nebudou s to vnitřně ovlivnit pokles počtu studentů tak rychle, jako bude klesat jejich financování. Již tak nízká mezinárodní konkurenceschopnost veřejných vysokých škol se ještě zhorší. A zhorší se výrazně také jejich konkurenceschopnost vůči soukromým vysokým školám. Ty již dnes nejsou, navzdory pošramocenému mediálnímu obrazu, jen podvodnými továrnami na diplomy, mnohé z nich konkurují v některých oborech kvalitou, protože na studenta disponují výrazně vyššími částkami než školy veřejné.

Striktní regulace počtu financovaných navazujících magisterských studentů na veřejných školách pak vytvoří novou poptávku po studiu na školách soukromých, neboť veřejnost ani zaměstnavatelé dosud neakceptují bakaláře jako skutečné vysokoškoláky.

Při naprosté a historicky prokázané neschopnosti současného systému akreditací regulovat vznik nových soukromých škol bude tato poptávka uspokojena soukromými vysokými školami, jež díky lepší finanční kondici snadno přeplatí kvalifikovaný akademický personál, docenty a profesory, veřejným školám a splní tak čistě formální akreditační požadavky. Profesoři a docenti, jejichž současná „nefunkční“ a „nesystemizovaná“ místa se při poklesu financí stanou málo atraktivními, nebudou mít důvod setrvávat na zdecimovaných veřejných univerzitách.

Stane se tak nejen v oborech ekonomických či právních, ale všude, kde bude koupěschopná poptávka. Kolegové lékaři již dnes upozorňují, že zakládání soukromých lékařských fakult je na spadnutí. Ale možná, že někteří z nás, docentů a profesorů středního věku, budou žít na soukromých vysokých školách šťastně až do smrti.

Zatímco jsme ohroženi, naše schopnost jednat ochabuje. Pravděpodobnost těchto scénářů vývoje posuďte sami. A připomeňme si také, v jaké situaci se akademická obec nyní nachází: Je stižena anomií a zní disonantním kontrapunktem, stejně jako širší svět venku. Zatímco jsme ohroženi, naše schopnost jednat ochabuje.

Lék na anomii akademické obce
Od rektora se ovšem oprávněně čeká, že alespoň naznačí, co s tím, tedy co s anomií. Odpověď hledejme tam, odkud pojem pochází – u Émila Durkheima. V knize o společenské dělbě práce z roku 1893 píše, že „anomie je zlem především proto, že jím trpí společnost, která ke svému životu potřebuje soudržnost a řád“. A pokračuje: „Aby anomie skončila, musí existovat, případně vzniknout skupina, v níž by se mohl ustavit systém pravidel, který právě schází.“ Podle Durkheima jsou lékem na anomii profesní korporace či skupiny. Profesní korporace „nesmí zůstat nejednotným uskupením; musí se znovu stát jasně definovanou organizovanou skupinou, stručně řečeno, veřejnou institucí“.

Podle Durkheima jsou lékem na anomii profesní korporace či skupiny. Nejsem si vůbec jistý, zda korporativní uspořádání je vhodným a možným celospolečenským receptem, rozhodně však stojí za úvahu v univerzitním světě, který kdysi právě na korporativních principech vznikl, navíc i s ohledem na to, že v zemích s kontinuální univerzitní historií hrají korporace, spolky a koleje v životě vysokých škol dodnes klíčovou roli.

V uplynulých měsících hájili někteří aktéři sporů o univerzity současný stav akademické samosprávy a autonomie jako nejlepší možné uspořádání. Já jsem ale přesvědčen – a mezinárodní srovnání to potvrzují –, že máme samosprávy žalostně málo. Co máme, to jsou senáty. Volené jednou za tři roky elektronickým hlasováním, v mnoha případech jen menšinou oprávněných voličů. A máme elektronická diskusní fóra, která vedle seriózních diskutérů fascinují – budiž mi prominuto – také lehkomyslné grafomany, kteří v poloanonymním virtuálním světě snadno sbírají odvahu k radikálním kritickým výrokům.

Podpořím současné aktivity na založení studentské unie jako reprezentanta studentských zájmů. Velmi bych uvítal vznik analogické organizace habilitovaných učitelů – profesorů a docentů. Co nemáme, to jsou základní společenské struktury univerzitního života. Nemáme studentskou unii, nemáme spolek profesorů, nemáme silná oborová seskupení lékařů, právníků a filozofů, která by spojovala studenty a učitele. Žijeme v atomizovaném osamělém univerzitním davu, abych parafrázoval jiného velkého sociologa, Davida Riesmana. V takovém prostředí anomie bují. A ve sporech o reformy je díky této atomizaci velmi snadné vydávat hlas jedince za vox populi, či dokonce vox dei, neboť v takovém prostředí neprocházejí názory předběžnou vnitřní diskusí a oponenturou – a to ne virtuální, ale postaru – tváří v tvář. A v takovém prostředí se ztrácí kultura dialogu a respektu k odlišným názorům a je nahrazována nekulturou mediálního okřikování a umlčování oponentů pomluvami založenými na spekulaci či doslechu.

Můj lék na kakofonii disonantního kontrapunktu je tedy následující. S radostí vítám a podpořím současné aktivity některých studentských spolků naší univerzity, v nichž ožila myšlenka na založení studentské unie jako reprezentanta studentských zájmů. Velmi bych uvítal vznik analogické organizace habilitovaných učitelů – profesorů a docentů. Takové spolky fungují na univerzitách ve Vídni i jinde ve střední Evropě, nemusíme vždy chodit pro inspiraci rovnou až do Cambridge.

Vítám a podpořím spontánní aktivity, jako jsou Masarykovy debaty, a jsem rád, že se daří oživit činnost Spolku absolventů. A usiluji o otevřený dialog s profesní korporací, jíž jsou odbory, jakkoliv nečekaně to může znít těm, jimž dodnes toto slovo připomíná staré časy.

Oživení univerzitních korporací je cestou z anomie, cestou, která nevede a nemůže vést k souhlasu všech se všemi, to by bylo dokonce z mého pohledu zvrácené. Může ale vést ke kontrapunktu hlasů, které budou znít alespoň tu a tam libozvučně, byť si zachovají svou odlišnost a charakter. Budou to ale hlasy, jež byly ověřeny a zušlechtěny předchozí diskusí, která zakládá, ale také předpokládá existenci pravidel univerzitního života. A o ně v reformách jde.

Projev rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka na slavnostním shromáždění Dies academicus, 16. května 2012, uveřejněný v červnovém čísle měsíčníku muni.cz.

Masarykova univerzita | Masaryk university