Od roku 1991 se Česká republika zapojuje do rozsáhlého mezinárodního projektu s názvem Evropský výzkum hodnot, který se věnuje smýšlení Evropanů o životě, rodině, politice či náboženství. Marcela Petrová Kafková z fakulty sociálních studií tento soubor dat využila a podívala se na postoje a hodnoty českých seniorů.
Z jejího výzkumu vzešla publikace s názvem Šedivějící hodnoty?, která leckdy vyvrací zaběhnuté stereotypy o životě starších lidí.
Kniha má podtitul: aktivita jako dominantní způsob stárnutí. Skutečně jsou dnešní senioři aktivnější než jejich předchůdci? V čem se to projevuje?
Název odkazuje ke skutečnosti, že ve veřejném i odborném diskurzu existuje poměrně silný tlak na to být zejména v mladším seniorském věku aktivní, zároveň pracovat a užívat si volného času. A jak ukazuji v této knize, senioři obecně důraz na aktivitu přijímají. Současní senioři v České republice jsou opravdu aktivnější než senioři na začátku devadesátých let a jsou i v lepší fyzické a psychické kondici. Bohužel ale nemáme podobný výzkum z období socialismu, takže srovnání je poměrně obtížné. Senioři jsou aktivní ve volnočasových činnostech, ale zajímají se i o veřejný život, politiku nebo pracují jako dobrovolníci. A nemalá část z nich také pečuje o své blízké – rodiče, partnery a samozřejmě i vnoučata.
Jsou tedy činorodější proto, že sami chtějí, nebo je k tomu společnost zkrátka nutí a jim nezbývá nic jiného než se dynamickému okolí přizpůsobit?
Někteří zahraniční autoři ukazují, že tlak na aktivitu jde z obou směrů. Tedy pro vládu jsou aktivní senioři výhodnější, a to i ekonomicky, na druhou stranu samotní senioři nechtějí být „jenom důchodci“, nechtějí jen pasivně čekat na svou smrt. Obecně mají lidé při dosažení důchodového věku před sebou dalších více než dvacet let života a značnou část z nich se budou pravděpodobně těšit relativně dobrému zdraví. Nesoběstačnost se, pokud budeme mluvit obecně, týká poměrně krátkého období v pozdním stáří. Seniory nemůžeme automaticky spojovat s nemohoucností.
Z vašich výsledků plyne, že senioři participují na různých sférách společnosti. Jaké máte přesně na mysli?
V knize jsem se věnovala čtyřem sférám, které jsou podstatné z hlediska aktivního stárnutí, a to rodině, zaměstnání, občanské participaci a oblasti politiky. Zařadila jsem i otázku mezigenerační solidarity v rodině, protože participace v rodině je z hlediska konceptu aktivního stárnutí velmi podstatná, ale často opomíjená. Zjištění bylo více. Mezi nejpodstatnější patří, že senioři se jako dobrovolníci zapojují ve stejné míře jako mladší generace. V občanském sektoru takto participuje necelá třetina z nich. Dále platí, že i když ve veřejnosti existuje klišé o tom, že senioři volí především levici, má zjištění ukazují, že sice o něco častěji volí levicové strany, především KSČM, ale jsou mezi nimi voliči všech politických stran. O něco častěji také tíhnou k velkým etablovaným politickým stranám.
Když jsme u té mezigenerační solidarity. Znamenají změny i to, že také společnost změnila pohled na seniory, takže už je nevidí především jako pečovatele o vnoučata?
Pohled na seniory se rozhodně změnil, mezigenerační solidarita je však stále velmi podstatným prvkem rodinných vazeb, a to celoevropsky. Výsledky naznačují, že míra vzájemné pomoci mezi generacemi bude zřejmě stále více záviset na kvalitě vzájemných vztahů. Prarodičovská role je však pořád velmi významná, stejně jako pomoc prarodičů s vnoučaty. A je běžná v celé Evropě, čeští prarodiče jsou z evropského pohledu z hlediska intenzity spíše průměrní pečovatelé.
