K čemu je dobrá Evropská unie?

Občané Velké Británie se nedávno v referendu těsnou většinou rozhodli, že už dál nechtějí být součástí Evropské unie. V Česku se zatím k všelidovému hlasování neschyluje, ale k přemýšlení taková změna svádí. Co tedy Česku členství ve společenství přineslo? A jak by z něj mohlo těžit víc?

Volný pohyb osob, zboží a pracovních sil. To jsou hlavní benefity příslušnosti k Evropské unii, které zemi do společenství lákaly nejsilněji. A podle analýzy, kterou Úřad vlády České republiky zveřejnil ani ne před dvěma lety, když se připomínalo desáté výročí vstupu do EU, mělo všechno zmíněné výrazně pozitivní dopad.

Téměř 630 miliard korun, takový je rozdíl (v kladném směru) mezi tím, co země do rozpočtu Unie vložila a co z něj získala. O celkově pozitivním dopadu jsou přesvědčeni i oslovení experti Masarykovy univerzity – Petr Kaniok z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, Filip Křepelka z katedry mezinárodního a evropského práva i Martin Kvizda z katedry ekonomie.

Každý z nich má ke svému názoru pádné důvody. A každý přidává k pozitivnímu hodnocení i svoje výtky.

Porovnávat každodenní život
Aby bylo možné členství v Unii zhodnotit, nejde podle Kvizdy jen tak porovnat výši dotací a plateb. Tím spíš, že chybí model, se kterým by se porovnávalo – tedy země, která by se vyvíjela mimo společenství.

„Osobně jsem ale přesvědčen, že malé otevřené ekonomice, jakou je naše země, se musí členství v hospodářské unii vždy ekonomicky vyplatit. Otázkou je, za jakou cenu, protože nic není zadarmo,“ podotknul Kvizda.

Nejvíc oceňuje otevření evropského trhu zboží a služeb pro české producenty, zvýšení důvěryhodnosti a transparentnosti pro zahraniční investory, rozvoj příležitostí a přenos pozitivních pracovních návyků.

Při posuzování ekonomické pozice Česka v rámci Evropské unie doporučuje pedagog ekonomicko-správní fakulty sledovat spíš individuální ukazatele: jakou kvalifikaci lidé v jednotlivých zemích mají nebo kolik hodin týdně skutečně pracují. A na druhé straně, kolik platí za lékařskou péči, veřejnou dopravu, školství, kulturu a podobně a v jaké kvalitě to všechno dostávají. „Spousta lidí by potom byla velmi překvapená, jak dobře si v České republice žijeme.“

Civilizační role Unie
Především klady zmiňuje při hodnocení české příslušnosti k Evropské unii také odborník na mezinárodní vztahy Petr Kaniok.

„Osobně vidím jen samá pozitiva. Když se oprostím od čísel, která jsou jednoduchá a vypadají velmi dobře, tak je důležité říct si například to, že možnost, že bychom se stali neutrálním Norskem nebo Švýcarskem, je naprosto iluzorní. Nemáme jejich nerostné zdroje nebo bankovní zázemí. Z geopolitických důvodů to není možné,“ je přesvědčený.

Upozorňuje na efekt členství, který se často nezmiňuje: kultivaci české politiky. „Když jsme vstoupili, museli jsme přijmout určité normy a způsob chování, politici se museli učit jazyky. A také pochopit, že některé věci není možné dělat. Zcivilizovalo nás to.“

Jenže pak jsou tu horší věci. Společenství aktuálně bojuje s migrační krizí, příliš hlubokým zadlužením některých zemí, ale hlavně s absencí vize, kam by se mělo rozvíjet dál. Nebo chybí schopnost náznaky vize mezi jednotlivými členy prosadit.

„Brexit je důsledkem toho, že v Bruselu přestali vnímat problémy a nálady v jednotlivých zemích Evropy,“ shrnuje Filip Křepelka, který je ze všech tří oslovených největším kritikem. Byť o něčem takovém, jako je vystoupení z Unie, v žádném případě neuvažuje a rozhodně to nedoporučuje.

„Čím víc se Unii věnuju, tím víc jsem na ni naštvaný. Snaží se budovat impérium, ale impérium nemá regulovat prkotiny,“ říká příkře právník, s nímž je v tomto ohledu zajedno i ekonom Kvizda.

Bruselská byrokracie?
Svoje slova vztahuje z velké části k přebujelé byrokracii. Systém, ve kterém se na dům tvořený národními pravidly přistavělo patro evropských norem, se zkrátka ukazuje jako příliš složitý. Jenže ukázat na celoevropské úrovni, kdo za to může, není dost dobře možné.

Další část Křepelkovy kritiky se týká některých konkrétních oblastí práva. „Například antidiskriminační předpisy by podle mě měla Unie zrušit. Názory jednotlivých zemí v této oblasti jsou příliš specifické a vychází z povahy jednotlivých národů, takže by se neměly násilím sjednocovat. My a Poláci dokážeme vedle sebe velmi dobře žít, ačkoliv třeba názor na potraty máme úplně odlišný.“

Na vysoké míře zbytečné byrokracie se shodují všichni tři muži. A všichni jsou zajedno také v tom, že za ni si Češi můžou do značné míry sami. Například peníze vložené do strukturálních fondů určené na zvýšení konkurenceschopnosti si měly jednotlivé státy administrovat podle vlastního uvážení. Je tedy vina politické reprezentace, jaká pravidla pro jejich využívání stanovila.

Objevuje se tak jeden paradox. Už jednou zmiňovaná zpráva úřadu vlády právě nedostatečné čerpání peněz uvádí jako výraznou chybu země. Jenže právě v jeho kancelářích se dost možná vytvářely regule, které k těmto nedostatkům vedly.

Česko jako konstruktivní člen společenství
Co by tedy Česko mělo dělat pro to, aby se pro něj stalo členství v Evropské unii příjemnějším a výhodnějším? Třeba skončit s kritikou těžko identifikovatelného zla shrnovaného často pod označení „Brusel“ a začít s řešením vlastních nedostatků. A také si jednoduše počínat aktivněji. Příležitostí je pro to podle oslovených expertů spousta.

Kritika unijního stylu rozhodování nedávno vedla Petra Kanioka k tomu, že si dal tu práci a podíval se podrobněji na to, jak to je s často omílaným „diktátem Bruselu“. Spočítal hlasování, ve kterých čeští ministři v Radě EU rozhodovali o předpisech či stanoviscích Unie. Výsledek ho překvapil. 

Z přibližně devíti tisíc případů od roku 2004 do konce roku 2015 byla Česká republika proti návrhům v jen asi padesáti případech. To znamená, že s většinou toho, co se pak v tuzemských médiích a ústy tuzemských politiků prezentovalo jako výsledek jednání ve stylu „o nás bez nás“, země souhlasila.

„Česko je vůbec svérázný člen. Hlavně za vlády Petra Nečase bylo hodně častým fenoménem házení vidlí – řekli jsme, že něco nechceme, což je v pořádku. Jenže pak by měl následovat návrh postupu, který bychom si přáli místo toho. A to jsme se doteď příliš nenaučili,“ kritizuje Petr Kaniok.

Inspirovat by se dle jeho mínění měla země u Nizozemců, Švédů nebo i u odcházejících Britů. Právě posledně jmenovaní často zastávali roli konstruktivní brzdy a oponenta řady hlavně německých nápadů. Otázkou je, kdo bude tuto pozici zastávat po definitivním odchodu Británie z Evropské unie.

Zkušenější úředníci, rozumnější média
Co je ke konstruktivnější pozici Česka při vyjednávání potřeba, to je také větší počet zkušených úředníků, na jejichž úrovni se o důležitých změnách nebo postupech rozhoduje. Z české strany se však pořád ještě děje, že do takových pozic posílá nezkušené lidi či takové, kteří nemají dostatečné jazykové znalosti.

Ne že by to byl úplně záměr nebo by zkušenější lidé nebyli k dispozici. Pokud ale dojde na vyjednávání o jejich angažování, rozhovory ztroskotávají na problému nedostatečného pracovního ohodnocení.

Petr Kaniok pak akcentuje ještě jednu oblast, ve které by také stálo za to posunout se – vyzdvihuje důležitou roli médií a to, že ji média dost dobře nezvládají. „Často, když se v Česku o Evropské unii píše, narazím na strašnou spoustu nesmyslů, nepřesností a polopravd. To bohužel přispívá k pocitu, že nám pořád jen někdo něco nařizuje. Velmi by pomohlo, kdyby média svou práci dělala lépe.“

Masarykova univerzita | Masaryk university