Výzkum: Jak se sportovci vyrovnávají s koncem kariéry

Být profesionální sportovec znamená žít život, jaký si běžný člověk jen těžko představí. Hodiny tréninku a jiné přípravy se v nejlepším případě povedou přetavit v ohromnou radost a oslavy před tisíci tleskajících lidí, v pocit totálního naplnění a zadostiučinění a většinou i nadstandardní finanční ohodnocení.

Nutnost věnovat se naplno tréninku a regeneraci ale také znamená, že má takový člověk jen malou chuť na cokoliv jiného. Že si čas vyhradit měl, si uvědomí až potom, co bouřící stadiony opustí. Velká část profesionálů totiž se zařazením do běžného života bojuje. Nemají potřebnou kvalifikaci a ještě častěji ani motivaci.

Také to je jedna ze zpráv, kterou dává celé sportovní komunitě výzkum týmu z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity. „Pro většinu respondentů byl konec aktivní kariéry konec světa,“ shrnuje Zora Svobodová, hlavní řešitelka vědeckého projektu, ve kterém má důležitou pozici také sportovní psycholožka Hana Válková. Jednotlivé osudy sportovců se odvíjejí hlavně podle toho, zda se na přechod do normálního života chystají a mají k tomu nějakou strategii. Ukázalo se také, že výraznou roli při všech změnách hraje rodinné zázemí.

I na konec je třeba se chystat
Členové výzkumného týmu se ptali na dojmy z konce kariéry 16 zástupců čtyř kolektivních sportů – fotbalu, hokeje, volejbalu a basketbalu. Řadu dalších informací mají i odjinud. Společné pro všechny respondenty bylo, že se pohybovali ve svých odvětvích na nejvyšší úrovni a v době konání výzkumu měli alespoň pět let po konci aktivní kariéry. Zaměření na kolektivní sporty mělo svůj smysl. Takoví lidé se sportem živí většinou delší dobu než jednotlivci, takže měnit každodenní rutinu je pro ně ještě složitější. „O to cílevědomější musí být příprava na konec aktivní kariéry,“ klade Svobodová důraz na něco, co se ale v praxi děje jen málo.

Jedním z výzkumníků, který rozhovory dělal, byl i Karel Večeřa, bývalý ligový fotbalista a trenér, který má dodnes kontakty na řadu svých svěřenců. O tom, jak se hráči chystají na život po sportovním životě, si iluze nedělá.

„Při každodenním fungování klubu na to není čas. Dá se o tom mluvit v době, kdy vládne pohoda a jsou dobré výsledky, ale ve chvíli, kdy se nedaří nebo se třeba dluží peníze, na to nikdo nemyslí,“ přibližuje Večeřa. Podle jeho zkušeností zůstane i po vyzutí kopaček část fotbalistů u svého sportu, část odchází jinam, hodně do firem příbuzných nebo známých, a část kratší či delší dobu bojuje s tím, co s nimi vlastně bude.

Večeřa oslovil také ty, jejichž životní příběhy končily kolapsem, většinou však ve výzkumu odmítli vypovídat. Až na jednu výjimku. Jeden z hráčů, který si prošel protialkoholní léčebnou a bojoval s psychickými problémy, k rozhovoru svolil. Jeho výpověď je samozřejmě anonymní, ale také ona může pomoct k tomu, aby bylo do budoucna takových příběhů méně.

Nejjednodušší řešení nemusí být nejlepší
Zůstat v prostředí, které člověk důvěrně zná skoro celý život, je lákavé. Že to ale může mít svoje rizika, na tom se Večeřa i Svobodová shodují. „Řada fotbalistů si neuvědomuje, jak rozdílný je život trenéra a hráče. Jako hráči trénují dvakrát denně dvě hodiny. Když se ale chtějí stát trenéry, musí absolvovat školení, být na každém tom tréninku o hodinu dřív a vůbec je to časově náročné. Ne každý to zvládne,“ varuje Večeřa.

Sám byl tím typem trenéra, který se hráčům snažil připomínat, ať se rozvíjí také mimo fotbal. Zdaleka ne u všech to ale mělo cenu. Většina fotbalistů si v době aktivní kariéry zkrátka užívá pohodlný život, který se jim nabízí, a na podobné výzvy neslyší. S výjimkou toho, že je kluby většinou nutí, aby se aktivně účastnili tréninků mládežnických týmů svého klubu. Ne proto, že by se jim klub snažil zajistit trenérskou budoucnost. Příprava s hvězdami prvního týmu se dělá kvůli tomu, aby měli malí fotbalisté větší motivaci v klubu zůstat.

Že mají sportovci tendence setrvávat v prostředí, ve kterém aktivně působili, není nic divného. Právě v něm zažili nejlepší momenty života, takže chtějí zůstat aspoň jako přihlížející nebo vychovávat svoje následovníky. Přestup z dresu do trenérského saka však musí zvládnout nejen schopnostmi, ale také psychicky.

„Řada z nich končí s pachutí, že je trenér přestal stavět nebo že mohli ještě něčeho dosáhnout, kdyby nebylo zranění. Nedokážou svůj konec zpracovat a pojmenovat přesně jeho důvody. To pak ale ovlivňuje to, jakými budou trenéry,“ vysvětluje Zora Svobodová.

Podporu by mohli poskytnout předchůdci
Pocit, že se člověku nedostává takových poct, jaké si za svoje výkony zaslouží, a že s koncem kariéry mizí uznání společnosti, je dalším fenoménem, o kterém respondenti výzkumu mluvili. Váže se na to i výrazné zhoršení finančních podmínek, na které se také umí připravit jen málokdo. Výsledky americké studie ukazují, že 70 procent profesionálů se ocitá ve finančních problémech do pěti let po tom, co kariéru ukončí.

Podobnou zkušenost má i Karel Večeřa, podle něhož neuměla na zadní kolečka myslet velká část fotbalistů. „Zaznamenal jsem ale, že v Německu nebo v Rakousku kluby postupují tak, že hráčům nedávají celou výplatu, ale menší část jim spoří a celkový obnos vyplácí až ve chvíli, kdy u nich končí,“ naznačuje možný recept bývalý trenér.

Všechno si to říká o systematičtější pomoc a o to, aby se o život svých zaměstnanců mimo sport začali zajímat i kluby nebo jednotlivé svazy. Český olympijský výbor sice rozběhnul projekt s názvem Duální kariéra, v němž se snaží sportovce na sklonku kariéry vzdělávat, dosáhne ale jen na malé procento z nich.

Ze studie fakulty sportovních studií vykrystalizoval návrh na zřízení pozice mentorů, s nimiž by profesionálové mohli svoji kariéru po kariéře konzultovat. Měli by to být bývalí sportovci, kteří už sami obdobným procesem prošli.

„Starali by se o organizaci seminářů a workshopů a poskytovali by individuální poradenství. Někteří z našich respondentů už dokonce projevili zájem něco takového dělat,“ říká Svobodová a doplňuje, že když je člověk aktivní, uplatnění si vždycky najde. Bývalí sportovci mají totiž spoustu zkušeností, které by mohli využít. Musí ale chtít se na novou cestu vydat.

Anonymní zpovědi z výzkumu: Co někdejší profesionálové říkali o loučení se sportem

Vzpomínáte si, co jste prožíval během období, kdy vaše kariéra končila?
Právě že jsem prožíval něco hroznýho, protože na konci jsem byl přeřazen do Béčka a nakonec jsem musel trénovat individuelně, takže to bylo hodně špatný. Nejtěžší bylo to, abych si o tom s někým vykládal, protože já su takovej, že se uzavřu do sebe a s nikým nemluvím. Problémy jsem pak řešil alkoholem, protože to mám v sobě. Je to nemoc, kdo to neví, tak to tak prostě je a pak to skončilo léčením v Černovicích.

Kdy si myslíte, že jste uviděl, že se vaše kariéra chýlí ke konci?
Všichni jásali a já jsem si říkal a co teď, co dál. Měl jsem pocit v těch 27 letech, že jsem si splnil to, co jsem chtěl od toho sportu, ale zpětně, že jsem to úplně dobře nevyhodnotil. Byl tam signál, že už bych se měl zajímat o něco dalšího, ne teda že bych měl končit s basketem, ale prostě už se zajímat o něco novýho.

Co jste si říkal, že budete dělat?
Na jednu stranu jsem věděl, že ta kariéra skončí, na druhou stranu jsem si říkal co dál a pak když jsem skončil, tak jsem si nějak myslel, že bude zužitkovatelný to, co jsem v tom sportu dokázal. Že na to někdo bude brát ohled, nebo že se o mě postará jako že za zásluhy, co jsem pro stát, reprezentaci klubu nebo města udělal. Bylo to časem takový vystřízlivění, že jsem byl pro ty lidi hodně zajímavý, když jsem běhal po hřišti, ale potom, když šlo o něco dalšího, o nějaký mý další působení třeba v klubu, nebo u toho sportu, tam už jsem ty lidi až tak moc nezajímal.

Jak jste hledala práci?
Když ti řeknou „hrát nebudeš“, tak jsem si říkala – ty jo a co teď? Nejhorší bylo najít práci. Všichni říkali, máš maturitu a čtyři jazyky, to bude hračka, najdeš. Prd. Šla jsem na xx pohovorů, řekla jsem si, já nebudu obcházet dveře. Pak mi nabízeli práci ve firmě, že budu prodávat okna, říkám tak to asi ne. Pak jsem se setkala s tím, že jsem moc stará. Nakonec jsem sedla k internetu, projížděla jsem si stránky sportovních obchodů. Chtěla jsem třeba do butiku. Jenže všude vám řeknou, že nemáte praxi.

Masarykova univerzita | Masaryk university