Do života ohromného množství Brňanů Milan Appel zasáhl, aniž by si to třeba sami uvědomovali. Dnes 62letý muž je už od roku 1989 ředitelem Střediska volného času Lužánky, na jehož kroužky nebo akce přišlo jen loni přes 70 tisíc lidí.
Lužánky zná v Brně v podstatě každé malé dítě a Appel jako ředitel může za to, jaký dojem si z nich odnáší. Za svoji dlouhodobou spolupráci a pomoc Pedagogické fakultě MU, dostal nedávno Malou bronzovou medaili Masarykovy univerzity.
Vy sám jste nejdřív s Masarykovou univerzitou neměl nic společného. Jak spolupráce fakulty a Lužánek začala?
Bylo to v roce 2005 a mohla za to moje tehdejší pedagogická zástupkyně Jitka Kačerová, která na fakultě učila. My jsme o spolupráci moc stáli a věřím, že fakulta to měla stejně. Lužánky mají díky své velikosti dobrý předpoklad stát se pro studenty laboratoří pedagogiky, které se za mého mládí říkalo zážitková pedagogika. Dnes by to bylo spíš zkušenostně-reflektivní učení. Prostě přišlo nám, že bychom zrovna my mohli být to místo, kde se v praxi ověřují pedagogické postupy.
Kolegyně, kterou jsem zmínil, hodně stála o to, aby si v té době hlavně studenti pedagogiky volného času, zažili živé děti při výuce. Fakulta sama jim to poskytnout nemůže, jenže studenti si někde musí ověřit, jestli k takové práci mají předpoklady a jestli třeba nebudou z reality frustrovaní a zklamaní. Od té doby se to hodně posunulo, ale pořád ne tak, jak bych si myslel, že je to ideální.
Proč nejste s množstvím nebo podobou studentských praxí spokojený?
Ono jich asi opticky přibylo, ale pořád si myslím, že je to na půli cesty, že by praxe mělo být ještě víc a měla by být sofistikovanější. Dnes je to tak, že studenti potřebují kredity, postoupit do vyššího ročníku, zkrátka splnit si svoje. A za tím si jdou. Když pak přicházejí za námi, ptají se, jestli si u nás můžou tuhle povinnost splnit. Říkáme jim, jasně, vyberte si kroužek na internetu, řekněte si, co by se vám líbilo. Můžete s námi jet třeba na program na jarní prázdniny a odkroutíte si praxi celou a najednou a budete to mít komplexní.
V té chvíli se ale láme chleba, protože jsou lidé, kteří k tomu přistoupí z hlediska efektivity a chtějí vynaložit co nejméně námahy s co největším výsledkem. Mám dojem, že ti, kteří tomu přistoupí zodpovědně a chtějí praxi využít jako příležitost, jsou ti, kteří ji zase tolik nepotřebují. To už je ale spíš problém fakulty a toho, jaké jsou motivace studentů, aby na ni šli.
Máte odhad, v jakém poměru k vám jedna a druhá skupina studentů chodí?
To nedokážu říct. Někteří berou pedagogické povolání jako poslání a tady si spíš upřesňují, co konkrétně chtějí dělat. U nás si to můžou ověřit poměrně detailně, nedáváme jim skoro žádné zábrany. Jestli chce někdo v průběhu praxe vystřídat pět naprosto nesouvisejících aktivit, může. Jestli chce žít s jedním kroužkem, může. Nebo se může podílet na přípravách jedné „víkendovky“, vyjet na ni a pak být i u reflexe aktivit, které se tam odehrály. To mi pro studenty přijde strašně užitečné, nejen pedagogicky, ale i osobně.
My jsme se taky učili se studenty pracovat a teď bych řekl, že jsou milováni, protože tady je každá pomocná ruka dobrá. Podařilo se nám přesvědčit zaměstnance, že je naší morální povinností se o studenty postarat. Přece nemůžeme jen sedět a pak nadávat, jaké absolventy nám to ty fakulty chrlí, když pro to sami nic neuděláme.
Co by si ideálně student měl podle vás z praxe odnést?
Asi každý to, co mu chutná. Pro někoho může být důležitější volba životní stopy, že se mu díky tomu vyjeví, kudy se přesně vydat, jestli na cestu volnočasové pedagogiky nebo jinudy. A i kdyby přišli do Lužánek a odradilo je to, tak je to užitečné, protože to znamená, že chybu zbytečně neudělají až v pracovním životě. Ale pořád si myslím, že nejdůležitější je zažít tady věci, které studentům fakulta může nabídnout jen velmi svízelně a zprostředkovaně. Třeba týmové dovednosti. Asi nikde není pedagogika tak týmovou záležitostí jako ve středisku volného času.
Moje dcera dělala tři roky asistentku pedagoga autistickému dítěti na základní škole a já si od té doby asistentů velice vážím. Proto, jak jsou podfinancování, ale i proto, že to je jeden z mála příkladů týmové práce dvou dospělých osob v pedagogickém procesu. U nás je to běžné, že všechny tábory nebo kroužky organizuje tým lidí, což je nezprostředkovatelný zážitek. Přitom je to základní kompetence a u dětí je ohromné důležité, aby na ně působili různí lidé.
Co chcete, aby si z vašich kroužků odnesly děti? Ve škole je to jasné, ale tady se základní věci jako čtení, psaní a počítání neučí.
Ono to ale není tak, že ve škole se děti něco učí a u nás jen tak vyplňují volný čas. Ony se chodí učit i k nám. Jestli má fungovat proces učení, tak to musí být vědomé. Nechci generalizovat, ale ve škole je někdy cílem dítěte výuku prostě přežít a vyváznout z ní s minimem vynaloženého úsilí, tudíž tam nemůže probíhat efektivní učení. K nám ale chodí dobrovolně, takže tady je jakýsi předpoklad, že se něco naučí. A jsme zase u spolupráce.
Rozdíl mezi námi a školou je, že ve škole je spolupráce špatně, třeba opisování nebo bavení se v hodinách. My ji naopak vítáme. A kromě toho se tady děti naučí třeba to, co budou v životě dělat. Já jsem původně zemědělský inženýr, inseminátor prasat. Přitom si ale myslím, že všechno důležité pro život jsem se nasbíral jako malý v oddíle. Lidé si u nás ale taky můžou najít životního partnera, naučí se komunikovat, a to i s opačným pohlavím. A ano, kromě toho si u toho osvojí modelaření nebo stavění stanů. Ale to jsou prostředky, ne cíle.
Jak často se stane, že se výběr kroužku u dětí nepovede? A co mají rodiče dělat, aby se trefili?
Odpověď není jednoduchá. Něco jiného je malé dítě, za které do značné míry rozhoduje rodič, a pak větší dítě, které už se rozhoduje samo. Obecně pokud děti nezačnou do kroužku chodit jako pětileté, tak v deseti už nezačnou. Lákat 10leté děti na pravidelnou zájmovou činnost je blbost, pokud nemají základy z dřívějška. Druhá věc je, že v Brně a dalších velkých městech je určitě překroužkováno. Nabídka je široká a to, kam děcka chodí, není výrazem jejich tužeb, ale ambicí jejich rodičů. Někdy je to až patologické. V Lužánkách děláme přes léto 206 příměstských táborů, v Brně je jich celkem třeba k šesti stovkám. Jsou děti, které jdou jenom u nás v Lužánkách na pět turnusů. Rodiče mají představu, že se hodně naučí, ale děcka potřebují mít o prázdninách nějaké volno, změnu. Ať jsou taky jenom samy se sebou, běhají po venku, nedělají nic.
Podle čeho tedy vybrat správnou aktivitu?
Důležité je, aby si děti zkusily víc věcí. Na nás pak je, abychom vytvořili dost prostoru pro přemýšlení, jestli je to ono, nebo tudy cesta nevede. Výhoda Lužánek je, že my nemusíme dosahovat výkonových met. Když chcete třeba hrát hokej a živit se tím, tak je nutné odmala podstoupit řeholi, ale to není pro každého. Přece nejde jenom o to, nad někým zvítězit nebo někoho porazit, ale někdy „jenom“ o to prožít něco hezkého.
O to jde myslím hlavně ve vašich kurzech pro dospělé, ne?
Důvody dospělých jsou různé. Jsou lidé, kteří si jdou odpočinout nebo takoví, kteří se chtějí něco nového naučit a nastartovat, i když je jim třeba 40. Oboje je vítané. Myslím, že je dobře, že společnost nabízí rozvoj i dospělým a nemusí to být jenom Lužánky, ale třeba univerzity třetího věku, což považuju za úžasnou myšlenku. Když někdo v 70 letech začne chodit třeba do heraldiky, je jasné, že pracovně už to nijak neuplatní. Je to ale ohromně užitečné věc pro duševní zdraví a sociální vazby.
Mám dojem, že naše společnost se v dospělém věku rozdělí na lidi, kteří jsou ve vlastních představách hotoví, a lidi, kteří na sobě dál pracují. Tam někde podle mě vede dělicí čára mezi „kavárnou“ a „hospodou“ ve facebookovém slova smyslu. Přitom pohled na život a společnost a vaše chování k lidem, to všechno vychází už z toho, jak přistupujete sám k sobě. Proto se mi líbí, když se u nás snaží rozvíjet dospělí. U nich za to ale necítím zodpovědnost. U dětí mám dojem, že je naše role, abychom jim to vymysleli co nejlíp a podněcovali v nich touhu učit se nové věci.
