Kdyby se historie vydala jinou cestou, mohl dnes Karel Habsbursko-Lotrinský vládnout monarchii zahrnující i Českou republiku. On sám po tom ale nijak netouží a je naopak eurooptimistou. Svůj čas věnuje mimo jiné ochraně kulturního dědictví v rámci mezinárodního komitétu Modrý štít.
Karel Habsburk je vnukem posledního rakouského císaře Karla I. a lidé se ho tak často přirozeně ptají, zda ho nemrzí, že není císařem či králem. „To ale není žádná vysněná práce, musíte třeba dodržovat striktní protokol. Je to vaše povinnost, do které se rodíte a musíte ji plnit, nemůžete si vybírat. Měl jsem tedy vlastně štěstí a jsem rád, že mohu cestovat, mluvit, s kým chci, a vyslovovat své politické názory, kde chci,“ reaguje s úsměvem na podobné dotazy aktuální hlava habsburské rodiny.
Svůj pohled na fungování Evropy přiblížil koncem října studentům Ekonomicko-správní fakulty MU, kde přednášel na téma stoletého vývoje střední Evropy od nadnárodní habsburské monarchie k modernímu regionu.
„Když vzpomínáme na historické události, děláme to proto, abychom se ptali, co to přineslo, abychom věděli, kde jsme dnes a kam se ubíráme. Když se podíváte na vývoj společností, které již zanikly, můžete sledovat, že prošly různými fázemi – od puberty přes dospělost po senilitu,“ řekl na úvod své přednášky a doplnil, že Rakousko-Uhersko se blížilo právě do fáze senility.
EU je politická struktura budoucnosti
Na historii se Karel Habsburk snaží nahlížet realisticky. Podle něj Rakousko-Uhersko přineslo řadu pozitivních věcí, bylo multinárodní s myšlenkou na zavedení nadnárodního systému práva a na jeho území vedle sebe fungovala i různá náboženství. Vidí ale i negativa tehdejšího uspořádání, třeba jen velmi pomalu postupující reformy.
Přestože se mezi předválečnou rakousko-uherskou monarchií a současnou Evropskou unií dají najít mnohé paralely jako právě někdy pomalá a zatěžující administrativa nebo rostoucí nacionalismus, není podle Habsburka unie v podobné fázi či situaci jako tehdejší středoevropské mocnářství.
„Evropská unie a její instituce jsou politickou strukturou budoucnosti a teprve začínáme poznávat, jak mohou fungovat. Byl jsem před několika lety větším optimistou, teď totiž máme různé problémy například s migrací, ale ty musíme překonat a uvažovat v dlouhodobé perspektivě o fungování tohoto systému,“ tvrdí bývalý poslanec Evropského parlamentu.
Optimistický je také v otázce současné vlny nacionalismu, která se projevuje napříč Evropou. Podle něj je v každé zemi určité procento lidí zastávajících extremistické národnostní postoje, ale až na výjimky, jako bylo meziválečné Německo, nikdy netvoří ve společnosti většinu a většinou odezní ve chvíli, kdy zmizí lídr takového hnutí.
Sílící nacionalismus posiluje i migrační krize, kterou Evropa prochází a která přináší i sílící pnutí mezi jednotlivými zeměmi. Jiným směrem než většina unie se začínají ubírat některé země ve střední Evropě. Odlišný postoj k bezpečnostním otázkám mají třeba Maďarsko nebo Polsko.
„Zdá se mi ale, že mluvíme jen o tom, co nefunguje, a zapomínáme na to, co funguje. Navíc z problémů děláme závěry o tom, že je celá Evropská unie před kolapsem. S tímto postojem nesouhlasím. Zažil jsem Unii v jejích počátcích, kdy ji tvořilo jen málo zemí, a vnímám, že pozitiva, která přinesla, jsou obrovská,“ zdůraznil Habsburk.
Je také kritikem koncepce prosazování zájmů národních států, jejichž koncept považuje za zastaralý. „Představa zcela suverénního nezávislého státu je něco, co by v dnešní době mohlo splňovat jen pár zemí, například Čína či Spojené státy. My ostatní jsme závislí na jiných a měli bychom tuto myšlenku přetvořit do něčeho nového, což jsme v Evropě udělali a zavedli. Myslím si ale, že je v současnosti v tomto systému přehnaná role národních států, kdy Rada Evropské unie složená z národních reprezentací hájí zájmy národní, a nikoliv evropské. Chtějí mít pod kontrolou zároveň exekutivu i zákonodárství a to není dobře,“ domnívá se.
Kritizuje i to, že se důsledně neuplatňuje princip subsidiarity. Evropská unie je podle něj struktura společenská, a nikoliv politická a měla by tedy fungovat zdola nahoru a rozhodování by se tak mělo co nejvíc přiblížit lidem, kterých se bezprostředně dotýká. Tedy místní věci by se měly řešit na místní úrovni a ty, které se dotýkají všech občanů EU, na té evropské.
Ochrana kulturního dědictví
Europtimismus mu vlévá do žil i to, že hodně cestuje a vidí, jak všude vznikají společenství spolupracujících zemí a některé vzhlížejí k evropskému uspořádání jako ke svému vzoru. Do afrických, blízkovýchodních i dalších zemí ale nejezdí jako politik či propagátor EU. Jeho cílem je snaha chránit kulturní dědictví.
Je totiž prezidentem Mezinárodního komitétu Modrý štít, který pomáhá ochraňovat kulturní dědictví ohrožené válečnými konflikty i přírodními katastrofami. Vznikl v roce 1996 a odvozuje svou existenci od haagské konvence z roku 1954 o ochraně kulturního dědictví v ozbrojeném konfliktu.
„Snažíme se vytvářet a propagovat postupy a řešení, které ochrání kulturní hodnoty ještě před vznikem konfliktu nebo během něj. Učíme odborníky i armády, jak s památkami zacházet, ukazujeme jim nejmodernější technologie pro značení a dokumentování památek, skladování dokumentace, ale upozorňujeme je třeba i na jednoduchá opatření, která mohou pomoci ochránit významné lokality,“ uvedl Habsburk.
