Potřebujeme budovat evropskou identitu?

Zatímco Ukrajinci mají vstup do Evropské unie jako velký státní cíl, ve Velké Británii se mluví o tom, jestli by nebylo lepší společenství evropských zemí opustit. Snažit se o větší integraci a usilovat o jednotnou evropskou identitu? Nebo spíš tlak na sjednocování uvolnit? Takové otázky si kladou různí lidé po celé Evropě a kladli si je i účastníci včerejšího dílu Masarykových debat, který se konal na fakultě sociálních studií.

Diskutovalo se o tom, zda by měla Evropská unie aktivně usilovat o budování společné evropské identity. Tým, který se stavěl proti, zastoupený historikem Jiřím Hanušem a pracovníkem Evropské komise Alešem Musilem, nakonec zvítězil – na svoji stranu přetáhl šest procent hlasujících.

Nejspíš proto, že druhá strana reprezentovaná ekonomem Rakouské akademie věd Zdeňkem Kudrnou a bývalou stálou představitelkou České republiky v Bruselu Milenou Vicenovou nedokázala přesně formulovat, jaké atributy by takové evropanství mělo mít.

„Pod pojmem identita se vždycky skrývá nějaké emocionální pouto a pak také to, že se vůči někomu vymezujeme, vůči nějakému nepříteli,“ podotknul k názorové výměně obou táborů Roman Vido, sociolog z fakulty sociálních studií.

Což o to, emoční pouto si strana hájící tezi vyargumentovala. Kudrna to přirovnal k patrovému domu, v němž jednu etáž reprezentuje vztah k rodnému městu, druhu třeba příslušnost ke státu a třetí může náležet právě Unii.

„Mezi takovými patry lze přecházet, stejně jako se dá v domě jezdit ve výtahu. Každý z nás má takových identit několik,“ podotknul ekonom.

Komplikovanější je to s druhou částí Vidovy poznámky. „Identita se skoro vždycky buduje v opozici k někomu nebo něčemu, obraz nepřítele je strašně důležitý. Budování české národní identity bez obrazu Němce dost dobře nejde. Nebo když do naší země v roce 1968 vtrhly ruské tanky, to byla panečku identita,“ připomněl historik Hanuš.

Co z diskuse vyplynulo jako další potíž, je fakt, že na slaďování jednotlivých státních a unijních zájmů se lze dívat jako na neutichající bitvu i jako k cíli směřující cestu. „Já vidím z Bruselu jen permanentní boj mezi Evropskou komisí a státy. Nikoho nezajímá společná identita. Nás úředníky zajímá, jak přebrat státům co nejvíc pravomocí k nám do Bruselu,“ přiblížil svůj náhled na věc Aleš Musil, který bude v květnových volbách do Evropského parlamentu kandidovat za Občanskou demokratickou stranu.

Prohlásil dokonce, že idea evropanství je podle něj komunistická myšlenka. „Unie je jen konglomerát různých zájmů. Sever proti jihu, Německo proti Francii. Je to umělá mašinerie,“ dodal.

Proti tomu se zastánci myšlenky společenství přirozeně postavili. „Jistě, konflikty jsou tvrdé, ale stojí na nějakých hodnotách, které nám brání, abychom se mezi sebou postříleli,“ zdůraznil Kudrna, jehož kolegyně Vicenová v podobném duchu doplnila. „Unie přes všechny konflikty pořád někam směřuje. Co nám chybí, to je zájem pro pochopení celku.“

Chtě nechtě se tak také včerejší debata změnila v diskusi o pozitivech a negativech, která jednotlivým státům členství v evropské osmadvacítce přináší. Rozvojové programy, volný pohyb osob nebo zboží, jistou záruku bezpečnosti a míru. To bývá počítáno mezi pozitiva.

U míru se ale Jiří Hanuš pozastavil. „Když nám někdo začne vykládat o míru, buďme opatrní. Jako historik musím říct, že naší zemi negarantovalo do roku 1989 mír evropské společenství, ale železná opona a studená válka.“

Masarykova univerzita | Masaryk university