Málokoho to asi při vstupu na fakultu sociálních studií napadne, ale budova, ve které se dnes učí společenské vědy, svou výzdobou na mnoha místech odkazuje k opaku. Kdysi patřila brněnské německé technice, a tak ji architekt Ferdinand Hrach vybavil odkazy na čtyři obory, které se uvnitř učily. Umělecké upomínky jsou k vidění i v současnosti.
Když se vede debata o kampusu dnes, tak nějak automaticky se každému vybaví bohunický areál. Jako o kampusu se ale v Brně v minulosti mluvilo i o jiných místech a dnešní budova fakulty sociálních studií je součástí jednoho z nich.
„Roku 1858 se v Brně rušily městské hradby, a tak začala nová etapa budování. Vzniklo mimo jiné dnešní Komenského náměstí, kde později vyrostl také kampus brněnské techniky,“ naznačuje Jiří Kroupa ze Semináře dějin umění Filozofické fakulty MU.
Technici se jako první stěhovali do tzv. Altgebäude, objektu, kde dnes sídlí univerzitní Centrální počítačová studovna. Oproti současné byla nejdřív poloviční, existovala jenom přední část ve tvaru U, zadní část vznikla až o skoro 40 let později. Kampus pak doplňovala ještě pětistranná zadní stavba, ve které sídlil chemický institut, a až jako poslední vznikla v roce 1910 tzv. Neugebäude, dnešní fakulta sociálních studií.
Architekt Hrach měl na starost už dostavbu nejstarší budovy. Když se ale rozhodlo o tom, že pro techniky navrhne také novou stavbu, vzal to z pozice jejího tehdejšího rektora jako velký úkol a čest. Na čtyři obory, které se na místě vyučovaly, obecné stavitelství, architekturu, chemii a elektroinženýrství, existuje po budově dodnes spousta upomínek.
Hned naproti vstupu stojí dvě velké sochy, karyatidy, reprezentující Teorii a Praxi. „Jedna drží v rukou listiny, druhá neurčité nástroje. Jejich poselstvím je, že snoubení teorie s praxí jsou základem veškerého vědění,“ vysvětluje smysl kamenných postav Kroupa. Samotné obory pak zobrazují čtyři reliéfy na zdi napravo i nalevo od vchodu.
Odkazy na podrobnější strukturu oborů jsou k vidění rovněž vysoko na zdech fakultní auly. Vrátily se tam ale až po poslední velké rekonstrukci. A znaky oborů nesou i tři sochy ve výklencích na zdi otočené směrem k Údolní ulici. Proč jenom tři? „Na čtyři Hrachovi nezbylo místo, proto sloučil architekturu a stavitelství do jedné,“ říká Kroupa a ukazuje tak, že i slovutní architekti se musí umět uchýlit ke kompromisu.
Mimo symboliky oborů pracoval Hrach také s dalšími prvky. Fasádu budovy zdobí třeba sovy, které měly dávat každému najevo, že prochází kolem budovy vysoké školy. Obklopené jsou dubovým listím, jež pro změnu odkazuje na to, že škola je to německá.
Informace o budově Kroupa čerpal z brožury, kterou Hrach vydal k ukončení výstavby. Architekt v ní vysvětluje, proč jsou některé prvky budovy takové, jaké jsou, a přibližuje v ní třeba také účel členitého stropu v největší přednáškové místnosti. Má zajišťovat, že se zvuk správně rozléhá. Předpokládá to však, že bude přednášející mluvit tak trochu do stropu, aby se zvuk odrážel správně.
Co už Hrach úplně nevysvětluje, to je netradiční tvar celé budovy, kterou objímají tři ulice. Zatímco leckdy se stane, že když se staví nové objekty, musí se jim okolí trochu přizpůsobit, tady se kvůli historii místa přizpůsobil tvůrce stavby. „Dnešní Marešova ulice představovala důležitou hranici, která je vidět na mnoha verzích starých map. Oddělovala samotné město od bývalé obce Švábka. Lidé ji asi vnímali jako natolik výjimečnou, že nikomu nepřišlo vhodné ji nějak narušit,“ doplnil Kroupa.
