online.muni.cz Přejít na hlavní obsah

České školství potřebuje vize, kterých se bude držet

Zdroj: data.oecd.org

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zveřejnila koncem minulého roku každoroční obsáhlou studii Education at a Glance, která porovnává vzdělávací systémy členských zemí. Není to Bible, podle které by se teď jednotlivé vlády měly začít řídit, studie ale ukazuje na některé podstatné problémy.

V Česku je to celkové podfinancování školství a nutnost udělat něco s platy učitelů. Průměrná země OECD vydává ročně na žáka od primárního do terciárního vzdělání 8 561 dolarů. V České republice tato hodnota dosahuje částky 6 499 dolarů. Možná ještě zajímavější informace ale je, že zatímco v tuzemsku bylo na vzdělávání vynaloženo čtyři procenta hrubého domácího produktu, průměr činí 4,9 procenta (jde o údaje z roku 2012, ze kdy jsou poslední celosvětová srovnání).

„Aby se naše hodnota pohnula, znamenalo by to ze strany státu miliardové investice. Ty se nyní dají čekat u problematiky inkluze ve vzdělávání, zatím ale rozhodně není nic jasné,“ okomentoval čísla Tomáš Janík, vedoucí  Institutu výzkumu školního vzdělávání na pedagogické fakultě.

Janík byl jeden ze dvou expertů, které redakce Muni o hodnocení zprávy a jejích výstupů požádala. Ani on, ani Milada Rabušicová z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty MU nemluví v souvislosti se zprávou o překvapení a odmítají některé poplašné reakce, které se objevily v médiích. Oba se vyjadřují v tom smyslu, že statistiky OECD spíš doplňují současnou českou diskusi kolem několika bolavých témat.

„Osobně nejvíc postrádám vizi, nějaký cestovní plán, kterého se budeme ve školství držet a podle něhož budeme alokovat zdroje,“ vypíchla Rabušicová.

Kariérní řád zprůhlední pravidla
Na podfinancovanosti českého školství panuje všeobecná shoda. Ale pokud by existovala vůle vynaložit na něj peníze navíc, kam by měly téct nejdříve? Mnoho argumentů včetně těch, které prezentují data OECD, hovoří ve prospěch platů učitelů. Ti si o sobě v materiálech dostupných na webu ministerstva školství přečtou velmi demotivující zprávy.

Česká republika patří mezi země s nejnižším ohodnocením pedagogů. Učitel v primárním a nižším sekundárním vzdělávání má v průměru pouze 52 procent platu pracovníka s obdobným vzděláním. Ve vyšším sekundárním je to potom 56 procent.

„Čeští učitelé mají velmi plochý platový vzestup, i když jejich kariéra trvá třeba desítky let. Částečně za to může někdejší vedení ministerstva školství, které o něco navýšilo ohodnocení začínajících učitelů. Jenže jen u nich, takže se zploštil celkový růst,“ řekl Janík. Dodal ale, že nedávno došlo k úpravě platového tarifu i u generace nejzkušenějších učitelů, aby byly odučené roky zohledněny. Také v tomto ohledu platí, že nestačí jen plošně rozdat peníze, ale chce to rozdělení systematické. To už v poslední letech konečně rýsuje. Reprezentovat ho má takzvaný kariérní systém učitelů. Nové regule by měly zajistit nejen zvýšení platu, ale měly by fungovat také jako motivační systém.

Nic z toho ale není komplexní systém, na ten snad postupně dojde v nadcházejících letech. Podle návrhu takzvaného kariérního systému už nový učitel nebude muset čekat na zvýšení platu šest let, ale dosáhnout by na něj měl po  ukončení dvouletého adaptačního období (kdy mu navíc bude věnována speciální pozornost) a získání atestace. A po dalších asi pěti letech bude možné ucházet se o další atestační stupeň, jehož zdolání znamená znovu přídavek. O konkrétních částkách se zatím nemluví, měly by ale být v řádu tisíců korun.

Systém atestací by měl způsobit, že struktura učitelů se přetvoří v  jakousi pyramidu. „Důležité je, že pedagogové se budou moct dostat výš na základě kvality své práce. Tedy za to, že budou lépe vykonávat to, co už dělají. Ne že si toho přiberou víc,“ přiblížil Janík.

Polepšit si platově bude stejně jako nyní možné i tak, že bude učitel zastávat ve škole různé specializační pozice či funkce – může třeba koordinovat školní vzdělávací program nebo se stát zástupcem či přímo ředitelem. „Možnosti budovat si ve škole kariéru existovaly vždy, ale teď budou ještě širší. Důležité je nicméně to, že učitelé budou přesně vědět, podle jakých pravidel hrají.“

Ve  školství podle vedoucího Institutu výzkumu školního vzdělávání dlouhodobě panuje atmosféra nejistoty. Jakékoliv změny jsou totiž zpochybňovány ještě předtím, než na ně dojde. Dílem proto, že na učitele se v době společenských změn valí čím dál víc úkolů a bojují s očekáváními, která někdy ani není možné naplnit. „Proto se ve školách časem objeví ještě víc specializovaných povolání. Musíme si prostě zvyknout na to, že i ony se budou měnit,“ je přesvědčený Janík.

Jaké chceme vysokoškoláky?
Je-li řeč o tom, ve které oblasti vzdělávání se mají posilovat rozpočty, Milada Rabušicová bojuje i za vysoké školy. „Pokud chceme být konkurenceschopní, musí na to dojít,“ apeluje a naznačuje nutnost dalších změn.

Podle jejích slov se v Česku nikdy úplně nevžil Boloňský systém, který předpokládá, že do magisterského studia postupuje po bakalářském jen část jeho absolventů. Češi vnímají člověka s bakalářským titulem jako nedostudovaného, a to jak běžná společnost, tak také zaměstnavatelé.

Přitom kdyby tomu tak nebylo, náklady celého systému by klesly. „Je třeba položit si otázku, proč takové studium nebereme jako plnohodnotné a jestli současné bakalářské modely dostatečně připravují na výkon povolání,“ uvedla profesorka filozofické fakulty.

Podle Rabušicové by měla zaznít jasná definice toho, co se od terciárního stupně očekává: kolik vysokoškoláků vlastně chceme mít a jestli má toto vzdělávání jen připravovat na výkon povolání, nebo jde o celkovou vzdělanost společnosti a její růst.

„Pořád se bojíme připustit si, že cíle různých stupňů vysokých škol mohou a musí být různé. A jedině v tom případě, že akceptujeme různost těchto cílů, můžeme zachovat kvalitu studia,“ doplnila odbornice.

Masarykova univerzita | Masaryk university