Cesta ke kvalitě je neustále překonávat dobré lepším

Projev rektora Mikuláše Beka přednesený 10. května 2017 u příležitosti Dies academicus.

Pro letošní tradiční rektorskou řeč jsem zvolil, vcelku pochopitelně, téma kvality studia a výuky na naší univerzitě. Aktuálnost tohoto tématu není samozřejmě třeba obšírně zdůvodňovat ani děkanům fakult, ani senátorkám a senátorům, členům vědeckých rad a ostatním akademickým aktérům univerzitních a fakultních grémií, ale ani všem ostatním členům akademické obce.

Přijetí novely vysokoškolského zákona nás uvrhlo do stavu vnitřní legislativní vichřice, která do nezřídka vášnivých diskusí vtahuje i jindy zdrženlivé kolegyně a kolegy. Je to pochopitelné, neboť jde o základní pravidla našeho každodenního akademického života, o rámcové podmínky, ve kterých budeme v příštích letech vyučovat, učit se, bádat a postupovat v akademické kariéře.

Nechci dnešní příležitosti využít ke konkrétní diskusi o jednotlivých problémech a sporných ustanoveních vnitřních předpisů a standardů kvality, které jsou již schváleny nebo budou v nejbližších týdnech projednávány Akademickým senátem naší univerzity. Spíš bych chtěl, mimo jiné díky milosrdenství dvou uplynulých prodloužených víkendů, trochu poodstoupit od diskutované materie a připomenout principy, které by podle mého názoru měly tvořit rámec a axiomy celé rozpravy o vnitřní univerzitní legislativě týkající se kvality.

Je třeba zdůraznit, že v této věci je nové znění zákona o vysokých školách vlastně revoluční – poprvé jasně říká, že za kvalitu své výuky a tvůrčí činnosti jsou na prvním místě zodpovědny univerzity samy – samy mají být jejím hlavním garantem a rozvíjet nástroje, které o ni umožní pečovat. Tedy tentokrát jde v první řadě o naše vlastní hledání možných cest i nalézání souhlasu o jejich volbě.

Kvalitu nedělají čísla, ale diskuse
Základní princip, který bych chtěl vyzdvihnout jako východisko všech dosavadních kroků v budování vnitřního systému péče o kvalitu na Masarykově univerzitě, bych shrnul do teze: péče o kvalitu univerzity není měření a hra čísel, nýbrž je to vnitřní kultura založená na diskusi aktérů, usilující o zlepšování statu quo.

V našem pojetí kvality vysoké školy hrají měření, výkonnostní indikátory a statistiky naplňování měřitelných standardů jen pomocnou roli. Hlavním médiem péče o kvalitu je pro nás pravidelná, institucionalizovaná a dokumentovaná kritická diskuse všech dotčených aktérů o tom, jak učit a bádat lépe. To je samozřejmě to, co bývá v českém akademickém prostředí, historicky deformovaném švejkováním na plenárních schůzích minulosti, přijímáno s velkou skepsí a nedůvěrou. Ale je to jediná cesta, která je ověřena nejen zkušeností kvalitních zahraničních univerzit, ale také dílčí zkušeností naší, zkušeností s vnitřním hodnocením studijních programů, jež jsme začali rozvíjet již před deseti lety. Nezachrání nás ani ISO, ani žádné kafemlejnky na bázi výkonnostních indikátorů, které by nás zbavily nutnosti setkávat se a přít se přátelsky o věc.

Otevřená diskuse se musí vést nejen o tom, jak jsou v daném okamžiku naplněny nějaké standardy, ale zejména o tom, jak v budoucnosti rozvíjet naše studijní programy nebo výzkumné agendy. Kultura kvality je vlastně kulturou kritické rozpravy o našem směřování.

Otevřenost vnějšímu akademickému světu
Jako cesta ke zlepšování stavu univerzitních věcí však může kritická rozprava fungovat jen při splnění tří podmínek. Tou první z nich je otevřenost rozpravy odlišným názorům a zkušenostem. Taková otevřenost má vnější a vnitřní stránku. Otevřenost vnějšímu akademickému světu je pro univerzity historicky samozřejmá – stačí vzpomenout na mobilitu středověkých univerzitních mistrů a bakalářů, usnadňovanou sdíleným mezinárodním jazykem vědy – tedy latinou.

Ani nacionalizace univerzit, jež během 19. století jazykově fragmentovala společný prostor vědy, neoslabila potřebu diskuse překračující lokální či národní horizont. Jen se zvýšily nároky na jazykovou výbavu akademiků, kteří museli zvládnout místo jedné latiny několik historicky a regionálně dominujících jazyků vědy – francouzštinu, němčinu či od 20. století stále silněji převládající angličtinu.

Je to možná nespravedlivé pro malé národy, ale univerzitní Češi, chtějí-li obstát v globálním univerzitním světě, musejí být tak, jako naši kolegové z Nizozemí, Norska či Dánska, vědecky bilingvní či, v případě humanitních a společenských věd, spíše alespoň trilingvní. Protože český vědecký svět je prakticky ve všech vědních specializacích tak malý, že se všichni nejen se všemi znají, ale jsou zájmově navzájem těsně provázáni, je nezbytné pro kritickou diskusi o kvalitě zahrnovat do jejího rámce zahraniční hlasy, tedy usilovat o otevřenost diskuse v mezinárodním prostoru. Je to pro její očistnou roli podmínkou nutnou, nikoliv ovšem postačující – i zahraniční odborník v komisi, není-li dobrým odborníkem, spásu samozřejmě nepřinese.

Otevřenost různým hlediskům má ovšem i svoji vnitřní stránku, jíž představuje vrstevnatost naší osobní zkušenosti. Pro univerzitní diskusi jako cestu ke zlepšování je přínosem to, že její jednotliví účastníci sami v sobě nesou různost hlasů a zkušeností. Proto ostatně špičkové vědecké instituce bojují s inbreedingem, proto například požadují, aby se absolvent doktorského studia mohl vrátit na svoji alma mater až po absolvování post-doktorského pobytu na jiné, zpravidla lepší instituci, proto se v Německu nemůže habilitovaný docent stát profesorem na univerzitě, kde se habilitoval.

A proto je požadavek na vícejazyčnou kompetenci vědce nejen předpokladem vnější otevřenosti mezinárodní, ale také obohacením vnitřní zkušenosti akademika. Neboť svět se v různých jazycích jeví různě, různě se v nich argumentuje a v různých jazycích se provozuje do jisté míry odlišná věda – minimálně to platí pro humanitní a společenské vědy. A schopnost provozovat svoji vědu ve více jazycích neničí naši vědeckou mateřštinu, naopak, zdokonaluje ji a kultivuje. Hegelián by řekl, že jinobytí vědce v cizím jazyce je podmínkou dialektické dokonalé syntézy.

Očistná funkce kritiky
Aby mohla otevřená kritická diskuse plnit svou očistnou funkci, je ovšem zadruhé nezbytné, aby v ní všichni aktéři jasně artikulovali svá stanoviska a zájmy. To českým akademikům v souladu s českou subkulturou hospodského a kuloárního remcání vždy nejde. Jen otevřený střet názorů však může mít očistnou funkci. Proto si Vážím všech, kteří v diskusích o vnitrouniverzitní legislativě projevili jasně svůj názor a věnovali čas vysvětlování svých postojů.

Vážím si oponentů z diskuse o cizojazyčných habilitacích, docenta Křepelky, profesora Bejčka a profesora a docentky Hanušových, byť s jejich argumenty většinou zásadně nesouhlasím. A je třeba, aby účastníci diskuse artikulované zájmy prosazovali adekvátními nástroji. Jestliže například zástupci studentů bojují za právo nechodit na přednášky s odůvodněním, že mnohé přednášky nejsou dostatečně kvalitní, aby mělo smysl učinit je povinnými, pak je to chybná cesta, která nevede k nápravě. Měli by naopak bojovat za to, aby nekvalitní výuka z našich studijních programů zmizela, nikoliv resignovat na účast na výuce. Stejně tak neadekvátní je podle mě boj proti cizojazyčné habilitaci, odůvodňovaný obavou o úpadek odborné mateřštiny. Odbornou češtinu lze přece kultivovat mnoha jinými cestami než vyhýbáním se mezinárodnímu ověření kvality habilitačního spisu, který je jen jednou, byť významnou součástí vědecké práce akademika.

Demokratická samospráva není diktát většiny
Třetí podmínkou účinnosti otevřené kritické diskuse jako cesty ke zlepšování univerzity je to, že spěje k demokratickým rozhodnutím. Že se nerozplyne ve sporu všech se všemi, nýbrž poté, co odezněly jasné názory, rozhodne příslušný samosprávný orgán většinou hlasů. Menšina se podřídí. Ale demokratická samospráva nesmí být diktátem většiny – menšinové alternativní názory je třeba respektovat a při zachování rozumné míry jednoty vnitřních podmínek tolerovat cestou výjimek, tam, kde je to možné.

Jsem rád, že jsme nalezli kompromis například ve věci cizojazyčných habilitací – Vědecká rada univerzity může podle schváleného znění Řádu habilitačních řízení udělovat výjimky pro jednotlivá habilitační řízení i celé obory habilitačních řízení v češtině. Takový systém může fungovat jen při zachování důvěry mezi oběma protivnými stranami – totiž důvěry většiny v to, že výjimek nebude zneužito k obcházení standardů, a důvěry menšiny v to, že vědecká rada nestranně a s úsilím o zachování přirozené oborové různorodosti univerzity posoudí jejich argumenty.

Překonávat špatné dobrým nestačí
Vzájemná důvěra mezi členy akademické obce univerzity je vlastně čtvrtou zásadní podmínkou fungování diskuse jako cesty ke zlepšování výuky a vědy. Důvěra nejen v dodržování psaných, ale zejména nepsaných pravidel slušného akademického chování. Bez vzájemné důvěry hrozí, že vnitřní legislativu univerzity zamoříme tisíci technických ustanovení, která už nikdo nečte, ale jejich původci si jimi touží opatřit pojistky, kdyby náhodou někdy někdo chtěl zneužít…. Znáte to. Takto Česká republika ničí svoji legislativu už dlouho. Univerzita by měla nalézt zdravým rozumem míru, kdy je možné na zdravý rozum a slušnost spoléhat i bez stovek směrnic, řádů a paragrafů.

Nedávno jsem v panelové diskusi o zajišťování kvality se zástupci Univerzity Karlovy a Univerzity Palackého napůl žertem, napůl vážně tvrdil: „Praha je město gotické, Olomouc město barokní, Brno město funkcionalistické. My jsme svým prostředím předurčeni hledat krásu v jednoduchosti a účelnosti.“ Kdyby se nám to podařilo v současné legislativní vichřici, byl by to velký úspěch univerzity. K péči o kvalitu jsme nejen odsouzeni novou legislativou, ale vlastně je zakódována v genetické výbavě naší univerzity. Tomáš Garrigue Masaryk bojoval za její založení argumentací, postavenou na tezi: „máme-li míti jednu univerzitu, potřebujeme dvě.“

Od počátku jsme měli v českém vysokém školství být konkurencí, která je zárukou zlepšování kvality univerzit. A možná bychom měli učinit univerzitním heslem jiný výrok Masarykův, který se dobře hodí do dnešní diskuse o kvalitě: „Špatné překonávat dobrým - to není tak těžké, ale těžko je překonávat dobré lepším.“ „Překonávat dobré lepším“ by mohlo být i mottem oslav stého výročí založení naší univerzity, jež se kvapem blíží. Přeji Vám krásný univerzitní svátek.

Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit.

Masarykova univerzita | Masaryk university