Dřív cizince za češtinou táhl Václav Havel. Dnes hlavně kultura

V pátek skončil na Filozofické fakultě MU 50. ročník Letní školy slovanských studií, akce, na kterou přijíždí lidé z celého světa objevovat český jazyk a kulturu. Skoro polovinu té dobu, už 22 let ji vede Eva Rusínová, která se díky letní škole stala nevědomky chodící reklamou na Česko – perfektně dokáže popsat, co všechno na naší zemi lidé ze zahraničí obdivují. „Často slyším, že si málo vážíme toho, co všechno tady máme,“ říká.

Jací lidé na letní školu jezdí? Spíš začátečníci, kteří si chtějí všechno rovnou osahat na místě, nebo až pokročilejší studenti, kteří chtějí zemi, o které se učí, konečně vidět?
Přijíždějí lidé různých úrovní, dost se to liší. Třeba student z Jižní Koreje přijede s tím, že doma studuje druhým rokem, napíše u nás vstupní test a z něj je patrné, že je začátečník. Kvůli naprosté odlišnosti jazyka nemá možnost doma v češtině komunikovat jinde než ve výuce, takže tito lidé sem jezdí proto, aby do jazyka konečně opravdu vstoupili. Řada z nich má navíc letní školu jako intenzivní kurz předtím, než v Brně na semestr zůstanou v běžném studiu.

Víte přesně, kolik lidí už za 50 let existence letní školu navštívilo?
Přesně to nevíme, z některých ročníků nám čísla chybí. První ročník v roce 1967 měl 20 studentů, později se to pohybovalo kolem 30. Za normalizace mohli přijíždět jen lidé z bývalého východního bloku. Na konci 80. let a hlavně po revoluci jsme ale měli i 190 lidí, které často táhla osobnost Václava Havla. Ať si myslí, kdo chce, co chce, v zahraničí je stále ohromnou autoritou. S dalšími pány prezidenty nastal patrný odliv a třeba současného prezidenta neregistrují studenti vůbec.

My sami už jsme ale na tak vysoká čísla jít nechtěli. Víme, že optimální počet je kolem 140 lidí, tak je tomu v tomto roce. Kromě prezidenta Havla je pro cizince ohromným lákadlem naše kultura. Francouzi milují Kunderu, pídí se po jazyce, ve kterém psal svá první díla. Zájem Američanů je také hodně navázaný na politiku a kulturu, všichni znají Haška, Kunderu nebo Klímu. A třeba Japonci jezdí za hudbou, přicházejí do země Janáčka a Dvořáka. A další studenti se hlásí třeba proto, že jsou našimi krajany.

Myslela jsem, že takoví lidé se sem vraceli hlavně po revoluci.
Ne, ne, jezdí stále. Jsou to děti, vnoučata, pravnoučata, kterým najednou došlo, že neví, proč jejich příjmení nezapadá mezi ostatní, když se jmenují například Havlik. Hledají proto své kořeny. Vyprávějí mi příběhy o tom, jak milovali svoji babičku Češku, je jim padesát let a chtějí se jazyk babičky ještě naučit.

Někdy je to komické, protože tihle dospělí lidé si pamatují třeba jen dětská slůvka jako hajat, bumbat, kakat a dodnes je používají v běžném jazyce. Berou to jako poctu svým předkům. Tady ten pán (ukazuje na fotku) je bývalý předseda krajanské organizace v Dallasu, jeho babička přijela do Ameriky se svými dětmi. Sama se anglicky nikdy nenaučila, takže když pak hlídala vnoučata, protože děti pracovaly, češtinu jim předávala. Tak se Frank, tedy František Josef Mikula, který má jméno ještě po císaři, dostal k češtině a dorazil i k nám.

Ještě ale zpátky k tomu složení studentů…
Obecně se snažíme, abychom na letní škole měli vždycky mix začátečníků, pokročilých i velmi pokročilých, kteří pak táhnou ostatní a vedou je ke komunikaci i mimo školu. V tomto se letošní ročník opravdu hodně povedl. Je to také hodně osobností lektora, jak umí účastníky rozmluvit a jak se jim umí věnovat. Když se mu to podaří, oni mu to pak vrací a vzniká tak krásná atmosféra. Nás to motivuje k vymýšlení třeba i úplných ptákovin, které jsou s naší letní školou neodmyslitelně spojené. Kromě toho, že máme gramatiku, konverzaci nebo cvičení výslovnosti, tak se scházíme i k tanci, zpěvu nebo u divadla. Snažíme se, aby čeština nebyla pouze ve výuce, ale aby byla všudypřítomná.

Jak vlastně studenti na Česko jako zemi reagují?
To se hlavně ze začátku odvíjí od toho, s jakou znalostí země a jazyka dorazí. Přijíždějí i lidé, kteří o češtině a naší kultuře nevědí vůbec nic. Když se řekne Česko, všichni znají Prahu, ale často nic jiného. Letních škol je po republice několik a zájemci (stipendisté ministerstva školství) o jednotlivá místa jsou rozdělováni do různých měst. Proto mi pak přicházejí někdy e-maily, že si někdo přál jet do Prahy a ne do Brna. Takovým lidem odepisuji, že mě to mrzí, ale že se budeme snažit, aby se jim líbilo i v Brně. A oni přijedou a teprve objevují, kolik krásných věcí u nás je.

Jezdíme třeba na exkurzi do Beskyd, do nichž se zamilují skoro úplně všichni, hory je očarují. Pak je vezmu v Rožnově pod Radhoštěm ke hrobu Emila Zátopka a najednou se ukáže, že toho znají také úplně všichni, protože, ačkoli se sportovní generace obměnily, Zátopek je stále velkým vzorem.

Když se studenti učí česky, dělají pořád stejné chyby?
Vždycky jde o to, na bázi kterého mateřského jazyka se češtinu učí. Každý bojuje s úplně jiným problémem. Třeba Japonci zaměňují r a l, jim je jedno, jestli vás někdo poslal nebo posral, toto rozlišovat je pro ně katastrofa. A okamžitě poznáte také studenty, kteří se učí třeba několik let, ale jsou z východní slovanské skupiny – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci. Udržet český akcent, který je stálý, je pro ně, a to i pro ty nejpokročilejší, nadlidský úkol.

Don Sparling napsal knížku English or Czenglish, ve které popisuje nejčastější chyby Čechů při osvojování angličtiny. Vy byste to mohla napsat ve spoustě jazyků o češtině.
Ano, my s kolegy takové chyby a přeřeky sbíráme, někdy je to ohromná legrace. Znám to i z domu. Můj syn je napůl cizinec, protože jeho otec je Ital, takže on například říkal: „Maminko, pojď, budeme to čerkat.“ – což znamená hledat. Totéž zažíváme u studentů. Něco se opakuje pořád. Pamatuji si, jak za mnou kdysi přišla ráno studentka po nějaké party a sdělovala mi, že její kolega dnes nepřijde, protože má kocoura. Říkala jsem si, proč si tady kupuje kočku, když ji pak s sebou bude muset převážet do Států a až po chvíli mi došlo, že kolega má asi kocovinu. Od té doby se to u nás mezi kolegy vžilo a běžně to používáme. Každý rok se vždy objeví něco nového.

To se člověk naučí vnímat češtinu úplně jinak, že?
Jako Češi umíme česky všichni, zvláště lidé, co vystudovali bohemistiku, ale pohled z druhé strany je úplně jiný. Vždy tvrdím, že když jsem začala cizince učit, tak jsem je první dva roky měla jako pokusné králíky a že jsem tehdy měla jít a pokorně vrátit diplom. Najednou jsem totiž jazyk musela uchopit úplně z jiné strany. Když Čechovi není něco jasné v jeho jazyce, má tendence říkat, že „to tak je“ nebo „to je výjimka“. Ale cizinci to takto říct nemůžete, musíte to zdůvodnit a tím pádem si to nejdřív sama nastudovat. Někteří lektoři mají tendence mluvit o výjimkách, ale to je chyba. Cizinec pak má pocit, že čeština je devadesát pět procent výjimek a pět procent pravidel. Přitom je to zcela naopak.

Masarykova univerzita | Masaryk university